Zuzana Pešková
doc. Ing. arch. Ing. Ph.D.

katedra architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze
Mojzis.jpg
Stránky nabízí pohled architekta-urbanisty na středověké zakládání vesnic, proměnu našich sídel a možnosti hodnocení a ochrany historických jader obcí bez památkové ochrany v běžné urbanistické praxi.

Website has to offer view of architect-urban planner to issues of the High Middle Ages villages founding, the transformation of Czech settlements, and the evaluation and protection of historical core seat without monument protection in everyday urban practice.
Maps of historical built-up plots of the village Obora nearby town Louny represent two interrelated maps: map the probable historical development of built-up plots of the village and map of the preserved part of the historical built-up plots in the village. First map is drawn on the basis of the stable cadastre maps (1843) and evaluated in terms of subdivision of characteristics for a given period. This analyzes likely development of settlement areas. The second map reflected likely results of the analysis of historical allotment in the current cadastral maps (2010) . So are obtained preserved historical built-up parcels of the village. Historical allotment is a subject of cultural and historical values of location and as such should be seen in the further processing of the planning documentation.
Mapy historických zastavěných parcel obce Obora na Lounsku reprezentují dva navzájem provázané mapové podlady: mapu pravděpodobného historického vývoje zastavěných parcel obce a mapu dochovaných částí historických zastavěných parcel v obci. První mapový podklad je vyhotoven na podkladě mapy stabilního katastru (1843) a hodnotí parcelaci z hlediska charakteristických rysů pro daná období. Tím anylyzuje pravděpodobný vývoj osídlení území. Druhý mapový podklad promítá do současné katastrální mapy (2010) výsledky analýzy pravděpodobné historické parcelace. Získány tak jsou části dosud dochované historické zastavěné parcelace sídla. Historická parcelace je předmětem ochrany kulturně historických hodnot sídla a jako na takovou by mělo být pohlíženo při dalším zpracovávání územněplánovací dokumentace.
Pešková, Z.: Hodnocení historického jádra českých vesnic. [Habilitační přednáška]. Praha: Nakladatelství ČVUT, 2012. 24 s. ISBN 978-80-01-05033-0.

Přijato k publikování v monografii sestavené u příležitosti konference Architektura v perspektivě 2012.

Výzkum byl realizován v rámci působení autorky na katedře architekrury Fakultě stavební ČVUT v Praze.
Obora, katastrální mapa (2010)
Obora, katastrální mapa (2010)
Obora, kopie mapy stabilního katastru (1843)
Obora, kopie mapy stabilního katastru (1843)
Obora, pravděpodobná parcelace z 11. nebo 12. století
Obora, pravděpodobná parcelace z 11. nebo 12. století
Obora, pravděpodobná parcelace ze 13./14. století
Obora, pravděpodobná parcelace ze 13./14. století
Obora, pravděpodobná parcelace z 15./16. století
Obora, pravděpodobná parcelace z 15./16. století
Obora, pravděpodobně přesunuté usedlosti (12. až 15. století)
Obora, pravděpodobně přesunuté usedlosti (12. až 15. století)
Obora, pravděpodobné schéma vývoje osídlení
Obora, pravděpodobné schéma vývoje osídlení
1 ÚVOD

Stavební zákon a jeho prováděcí předpisy legislativně ukládají ochranu kulturněhistorických hodnot území, včetně stanovení podmínek pro ochranu hodnot a charakteru území [1]. Památkově chráněná území (vesnické památkové rezervace, zóny nebo památkové ochranné pásmo) jsou současně i předmětem tzv. památkového zákona [2], čili jakékoli zásahy do tohoto území jsou řešeny v souladu s principy památkového urbanismu [3]. Převážná většina našich vesnic však neužívá památkové ochrany. Při zpracovávání územně plánovací dokumentace je tak odkázána jen na intence stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů [1], které ovšem neobsahují závaznou metodiku hodnocení historického jádra vesnice. V praxi to znamená, že záleží zejména na znalostech a citu zpracovatele územně plánovací dokumentace, jak k osobité problematice vesnice přistoupí a zda je ochotný akceptovat ve svých návrzích drobné měřítko venkovského prostoru.

Studentům Fakulty stavební Českého vysokého učení technického v Praze jsou v rámci předmětů týkajících se venkovského urbanismu vštěpovány zásady přístupu k hodnocení historického jádra vesnice a jejich jisté dopady do sféry vlastního návrhu [4]. Právě pro potřeby výuky vznikl pracovní postup, který vychází z principů památkového urbanismu, jenž zobecňuje a doplňuje, přičemž nechává i určitou volnost, aby bylo možné v rámci hodnocení promítnout příslušné krajové specifikum řešené obce [5].

Většina našich vesnic byla založena v době středověké velké kolonizace, tj. ve 13. až 14. století. Pověřený lokátor vytyčil základní osnovu sídla podle návesního, ulicového, nebo lánového schématu - tj. vymezil veřejné prostory a plochy relativně jednotných rozměrů pro umístění obydlí, hospodářských objektů a sadů [6, 7]. Druhým významným obdobím zakládání nových vesnic byla doba Tereziánských a Josefských osvíceneckých přeměn venkova (1780-1848), která do jisté míry znamenala renesanci středověkých lokačních principů aplikovaných v soudobých urbanistických a stavebních potřebách.

Stopy těchto dvou zakládacích období jsou dodnes v půdoryse vesnic patrné a tvoří je malebné hranice veřejných prostorů, vymezené štíty, bránami, ohradními zdmi, historickými terénními úpravami, dále poloha středověkých a barokních dominant (kostely, kapličky, zámky), sestava klasických objektů (statků, far, kováren, mlýnů ap.) a často i oplocené zbytky původních záhumenních sadů.

Do půdorysů historických jader postupně proniklo množství dalších zásahů, které původně čistou urbanistickou formu a architektonickou jednotu prostředí narušily (dostavby do návsí, úpravy komunikací, regulace vodních ploch, nevhodné dozelenění, „zadrátování" prostoru vzdušným vedením elektro sítí). Největší míru deformace s sebou přinesla druhá polovina 20. století. [8]

2   DEFINOVÁNÍ HISTORICKÉHO JÁDRA VESNICE

Položme si tři základní otázky:

Co tvoří historické hodnoty sídla?

·         Zachovalé stopy urbanistické činnosti, kterou se vytvořila urbanistická struktura a urbanistický útvar (zakládací středověké nebo barokní schéma, základní obrys návesních prostorů a parcelací).

·         Zachovalé stopy stavební činnosti, kterou se vytvořily objekty pro důležité funkce ve vesnici (bydlení, hospodářská činnost, řemesla, vzdělávací, duchovní potřeby). Tyto objekty jsou zpravidla dokladem stavební vyspělosti, stupně organizace života a práce a řešení architektury.

·         Zachovalé stopy historických událostí státního, regionálního nebo lokálního významu.

Jak vymezit hranici historického jádra?

Prvním a základním krokem je vymezení historického jádra sídla. V tomto ohledu jde o praktickou aplikaci znalostí historické urbanistické typologie a dalšího vývoje venkovských sídel. Za historické jádro obce lze zjednodušeně považovat zástavbu do konce 19. století.  Neocenitelným pomocníkem jsou historické mapy, především císařské otisky map stabilního katastru, které velmi přesně zachycují stav obce kolem poloviny 19. století. (Historické mapy jsou volně přístupné k prohlížení na internetu: http://oldmaps.geolab.cz nebo webové stránky ČUZK.) Podle nich lze mnohdy snadněji rozpoznat, o jaký urbanistický typologický půdorysný druh jde. Pozdější zásahy do půdorysu obce mohou při pouhém terénním průzkumu méně zkušeného urbanistu zmást.

Součástí vymezení historického jádra vesnice by neměla být jen „vnitřní" kulisa statků, ale i zachycení historické parcelace, případně dochované části lánového uspořádání středověkých parcel ve známém pořadí statek - zahrada - sad. Vazba na polnosti bývá již mimo intravilán a je dnes většinou zcela zpřetrhána. Některé vesnice mívaly svůj obvod vymezen polními cestami s případným hrazením. Dochované části těchto cest je vhodné zahrnout také do historického jádra obce.

Při terénním průzkumu je důležité uvědomit si, jak historické jádro, či spíše jeho dochované části, působí v rámci celkového panoramatu obce. Z tohoto hlediska jsou ideální dálkové panoramatické snímky. U některých obcí je již původní historické panorama zakryto novou zástavbou či znehodnoceno novými dominantami velkého měřítka, jakými mohou být velkokapacitní výrobní a skladovací haly, popř. měřítkově a hmotově necitlivé bytové domy. Samozřejmě lze tyto objekty označit jako závady, ale praktický výhled na jejich odstranění je dosti mizivý. Naopak části historického jádra, které jsou v panoramatu sídla stále čitelné, je nutné při dalším zpracování mapových podkladů brát v úvahu. Jednak by se měly promítnout do rozborové mapy s naznačením ochrany těchto kulturně historických hodnot sídla a jednak by na ně měl citlivě reagovat návrh nové zástavby.

Na jaké fenomény se při hodnocení historického jádra soustředit?

·         Hranice veřejného prostoru

·         Určení místní dominanty

·         Objekty vymezující historické jádro:

-          Stávající obytné a obytně smíšené objekty

-          Sakrální stavby a památníky událostí

-          Objekty občanské vybavenosti

-          Památkově chráněné objekty a jejich ochranné pásmo

-          Objekty, které nejsou památkově chráněné, ale nesou znaky regionální lidové architektury

-          Objekty, které nejsou památkově chráněné, ale vhodně dotvářejí prostředí historického jádra obce

-          Objekty v historickém jádru zcela nevhodné, rušící

-          Objekty stavebně devastované, ruiny

·         Prvky parteru historického jádra obce:

-          Památkově chráněné stromy

-          Vysoká zeleň

-          Nízká zeleň

-          Vodní plochy

-          Neupravené plochy

-          Průjezdná komunikace do sousední obce

-          Dopravní závady

Všechny odpovědi v sobě skrývají dva základní aspekty:

·         urbanistický

·         architektonicko-stavební.

Protože parcelace představuje prvek výrazněji stabilnější než dochovaný stavební fond, soustředím se v další partii na detailnější analýzu hlediska urbanistického s důrazem na problematiku historické parcelace.

 

2.1 Historická parcelace

Současná urbanistická podoba našich sídel je výsledkem deformace původní půdorysné struktury vlivem dějinných etap a paralelního procesu sociální diferenciace venkovského obyvatelstva.

Znalost základních charakteristik historické parcelace představuje jednu z nutných podmínek správného vymezení historického jádra sídla a pochopení, do kterého období lze jakou část urbanistické struktury datovat.

Je zřejmé, že pro potřeby běžné územně plánovací praxe představuje podrobný archivní průzkum záležitost zdlouhavou, nákladnou a navíc nad rámec vzdělání zpracovatelů. Při uplatnění znalostí zásad způsobů historického dělení pozemků si lze i bez pracných archivních rešerší udělat kvalifikovaný odhad urbanistické podoby sídla v daném období. Správně přečtené stopy historické parcelace v půdoryse současného sídla mohou zpracovateli územně plánovací dokumentace rekonstruovat vývoj vesnice stejně tak dobře jako staré archivní záznamy.

Ačkoli česká kotlina byla osídlena rozvinutou civilizací Keltů již od 5. století před naším letopočtem, dále germánskými kmeny Markomanů v Čechách, Kvádů na Moravě a slovanskými kmeny, které přišly na naše území v první polovině 6. století, v rámci půdorysů dochovaných sídel nenajdeme po těchto civilizacích zřetelné stopy. Mladší vlny osídlení překryly sídla starší, některá pohltila příroda. O urbanistickém uspořádání nejstaršího osídlení u nás jsme informováni pouze zásluhou archeologických průzkumů.

Při studiu půdorysu vesnice - ať již z map stabilního katastru či z map mladších - se proto můžeme setkat až s relikty raně středověkého sídla. I zde je nutné si uvědomit, že jde většinou o fragmenty překryté či integrované do mladší struktury sídla.

Vesnice raného středověku (9. až 11. století) se nachází v tzv. staré sídelní struktuře, většinou ve vazbě na románský kostel. Obydlí jsou uspořádány buď kolem centrálního návesního útvaru, nebo podél komunikace či vodoteče, nebo ve shlukové formaci. Popsán je i případ dvorců ve volné krajině, které vytváří jakousi spádovou oblast ke kostelu (Třebonín na Časlavsku [9]). Jde o vesnice rodové, až vrcholný středověk je u nás spjat se systémem feudálním.

Uspořádání urbanistické struktury románských vesnic je nepravidelné. Ke konci raného středověku se setkáváme s pravidelnější organizací sídla, která ovšem ještě nenese typické znaky vrcholně středověkých lánů.

Období vrcholného středověku (11. až 14. století) je úzce spjato s prosazením nového právního vztahu pán-sedlák-půda. Společensko-ekonomické poměry měly přímý následek v potřebě jasně organizovaného dělení přidělené půdy, což se zcela jasně odrazilo v urbanistické struktuře sídel nově zakládaných, ale i již existujících. Přelidnění zejména sousedního Německa oproti územním rezervám Čech vyvolalo proces středověké kolonizace, v jejímž důsledku vznikly tisíce nových sídel. Byla vytvořena sídelní struktura prakticky v takové podobě, jakou známe nyní. Obecně lze konstatovat, že neexistuje sídlo, ve kterém přechod na emfyteutické právo (právo zákupní, tj. dědičný pronájem usedlosti) nezanechal svou stopu.

V zásadě lze rozlišit následující případy:

·         Stávající fungující raně středověká vesnice byla zachována a přeměřeny byly jen polnosti, ze kterých sedláci odváděli vrchnosti patřičné poplatky.

·         Stávající raně středověké sídlo bylo opuštěno a místo něj bylo založeno sídlo zcela nové na jiném místě. Jméno staré vesnice převzala vesnice nově vysazená, někdy byla rozšířena o přívlastek „nový/á".

·         Zcela nově založená vesnice příchozími kolonisty. Jedná se zejména o sídla ve výše položených oblastech s méně vhodnými podmínkami pro osídlení.

Urbanistické uspořádání vrcholně středověkých soustav je na první pohled výrazně pravidelné a vychází z lánového uspořádání. Přičemž lze tvrdit, že základní šířka parcelního pruhu většinou odpovídá šířce jednoho lánu [6].

V lánovém pruhu se nejčastěji setkáváme s uspořádáním: usedlost - zahrada - sad - (vnější ohraničení cestou) - polnosti.

Vesnice byly zakládány plánovitě podle předem promyšleného schématu. Ekonomické priority jsou jasně převládajícím parametrem. Nové sídlo musel pověřený lokátor co nejrychleji vysadit (vyměřit) a uvést v život, aby z něj plynuly zisky pánům (a ve svém důsledku nejen jim). Bez určité typizace by byl tento cíl těžko splnitelný. Proto lze v šířkách vrcholně středověkých parcelních pruhů (lánů) identifikovat jistou základní hodnotu (modul), která se v půdorysu vesnice opakuje buď ve své absolutní hodnotě či jejích násobcích [7]. Vrcholně středověká parcela představuje úzký protáhlý obdélník s poměrem stran přibližně 1:5 (hojně se vyskytující poměr zejména v oblasti Rakovnicka), který navazuje na přilehlé polnosti. 

Stabilita vrcholně středověkého feudálního systému je pozoruhodná. Prakticky až do poloviny 20. století fungoval takto založený urbanistický koncept bez větších zásahů, proto se u většiny našich sídel můžeme při studiu map stabilního katastru (z poloviny 19. století) setkat s velmi dobře zachovalou vrcholně středověkou parcelační strukturou.

Během historického vývoje sídelní struktury na našem území se již nesetkáme s tak masivním osídlovacím procesem, jaký představovala vrcholně středověká kolonizace. Není proto překvapující, že prakticky až do období tereziánsko-josefských reforem jsou převážně používána osvědčená vrcholně středověká parcelační schémata.

Doplňky a změny sídelní struktury jsou úzce spjaty především s podnikatelskými aktivitami šlechty a s nimi spojeným tlakem na dosídlení i odlehlejších kopcovitých a hornatých lokalit, nedisponujících optimálními podmínkami pro obilnářství. Z hlediska urbanistického jsou zajímavější jen světlé výjimky několika málo symetricky až ornamentálně koncipovaných vesnic či spíše kolonií služebních domů komponovaných do jednoho celku s areálem panského sídla.

V již založených vesnicích se původní parcelační schéma deformuje vlivem dalšího vývoje i dějinných událostí. Již během vrcholného středověku některé vesnice zanikly. Šlo především o lokace na místech, které se neukázaly jako životaschopné. Husitské války byly pro některé vesnice doslova likvidační. Napůl vylidněné vesnice samozřejmě nemohly poskytnout vrchnosti stejný příjem jako prosperující vesnice předhusitského období. Proto se zpřísňuje vazba vazala a pána. Na opuštěných pozemcích ve vesnici (ale i ve volné krajině) vznikají panské velkostatky. V půdoryse sídla se tak setkáváme se spojením několika sousedních parcelních pruhů, většinou v okrajové partii vesnice. Při celkovém přeměření bývá velikost tohoto pozemku stále v násobcích použitého vrcholně středověkého modulu. Válka třicetiletá již nepředstavovala z hlediska úbytku celých sídel takovou pohromu jako války husitské. Pusté statky byly zaevidovány a postupně opět obydleny, případně byla jejich půda připojena k panskému velkostatku. Nárůst počtu obyvatel ve vesnici přirozeně vedl k dělení původních lánových pruhů. Drobnějšími objekty bezzemků jsou zastavovány centrální prostory návsí a pozemky podél komunikací. V okrajových partiích se často setkáváme s hloubkovou parcelací, která kopíruje vrcholně středověký lánový princip, ale šířkově je inertní vůči existujícímu modulovému systému ve vesnici.

S existencí panského velkostatku byla spjata robotní povinnost, která se především po válce třicetileté a válce o rakouské dědictví stále stupňovala, což mělo za následek poddanské bouře. Proto přišel císařský ekonom František Josef Raab se svou reformou (1775-1790), která představovala renesanci emfyteutického systému a procesu kolonizace.

Neefektivní panské velkostatky byly rozděleny mezi sedláky, kteří půdu dostali do dědičného pronájmu. Tím odpadla robota a vrchnost přitom dostávala patřičné dávky. Velkostatek byl nahrazen větším počtem malých statků, jejichž velikost odpovídala potřebám jedné rodiny. Na panstvích, kde leželo mnoho půdy ladem, byla raabizace spojena s kolonizací této půdy. Vznikly dvě stovky menších či větších vesnic. Jejich urbanismus se vyznačuje přísně pravidelným uspořádáním na podkladu racionálního geometrického schématu. Při pohledu na jejich půdorys je zcela zřejmé, že jde o produkty rýsované na prknech císařských projektantů, kteří neváhali v hojné míře uplatnit prvky typizace, a to nejen na poli urbanistickém, ale i architektonicko-stavebním. Ve tvaru parcely stále převládá protáhlý obdélník s vazbou na polnosti.

Přesné vymezení hranic pozemků (parcel) ve vesnicích známe až díky mapám stabilního katastru. Měření vesnic probíhalo v Čechách ve dvou vlnách v letech 1826-1830 a 1837-1843. Vznikly první přesné mapové podklady, o které je možné se seriózně opřít při hodnocení historického jádra vesnic. Od poloviny 19. století lze změny v půdoryse zvoleného sídla zkoumat zcela exaktně - porovnáváním jednotlivých katastrálních map, později map státních odvozených či ortofotomap.

Všeobecně lze konstatovat, že až do poloviny 20. století pokračuje neorganizované zastavování návsí, rozrůstání se zástavby podél komunikací, vznik dělnických kolonií. Přičemž pro tyto fenomény je typická minimální výměra parcelního pozemku, někdy se omezující pouze na zastavěnou část. Velké parcely mohou být dále děleny.

Druhá polovina 20. století zcela zpřetrhala potřebu vazby usedlosti na obdělávanou půdu. Hluboké středověké parcely se staly neefektivní, jejich majitelé je začali v částech sadů dělit a zastavovat. Ve vesnicích se objevují parcely splňující parametry pro městský typ rodinného domu. Výměra se pohybuje kolem 900 m2, tvar odpovídá obdélníku s poměrem stran přibližně 2:3 až 2:5. Časté jsou enklávy parcel městského typu v zadních partiích původních vrcholně středověkých parcel. Centrální prostor vesnic je „obohacen" o nové měřítko bytových domů a architekturu nákupních, kulturních, zdravotních či sportovních středisek. Původně nejdůležitější objekty hospodářského příslušenství selských statků začínají chátrat a stávají se odkladišti nepotřebných věcí. Přesto nelze zanedbat skutečnost, že od druhé poloviny 20. století výrazně stoupla životní úroveň venkovského obyvatelstva. Zatímco předcházející období se lidem žijícím na venkově spíše posmívala a označovala je hanlivými výrazy, člověk konce 20. století a počátku 21. století se k bydlení na venkově vrací a vidí v něm jistou romantiku, kterou lze kompenzovat vysoké tempo současného životního stylu, aniž by byl nucen výrazně ubrat ze standardu moderního bydlení.   

Konflikt vrcholně středověkých parametrů většiny našich vesnic se současným životním stylem venkovanů představuje výzvu pro urbanisty. Jak citlivě přistoupit k odkazu předků, zachovat jej i pro další generace a současně nabídnout kvalitní životní prostředí dnešnímu člověku? To je otázka, kterou by měly prioritně řešit návrhové mapy územních plánů v centrálních částech vesnic. Přičemž pomocnou ruku nabízí analýza dochované parcelace.

3   PŘÍKLAD VYHODNOCENÍ PARCELACE HISTORICKÉHO JÁDRA OBCE OBORA

Obora se nachází přibližně 5 km severozápadně od Loun. Biskup Tobiáš svěřuje v letech 1284-1296 Konrádu Enniklovi z Loun její vysazení 17 lány právem německým [10]. U vesnice je doloženo i předlokační osídlení z roku 1268 [11]. Její půdorys je na první pohled obtížně typologicky zařaditelný, jednotlivé vrstvy osídlení jsou vedle sebe a částečně se i překrývají. V průběhu existence sídla se objevuje několik mezníků, které zasáhly do urbanistické struktury sídla a které lze vyčíst z mapy na základě aplikace znalosti vývoje našeho osídlení. Kromě rozboru z pohledu a znalostí současného urbanisty byl pro Oboru zpracován archivní průzkum, jehož výstupem byla i grafická část dokumentující jednotlivé fáze vývoje sídelní struktury. Z tohoto hlediska je půdorys Obory ideální pro demonstraci postupu hodnocení historického jádra na základě známé parcelace, jehož závěry jsou potvrzeny nezávislým archivním průzkumem.

Historické jádro obce se nalézá v severovýchodní části. Část jihozápadní reprezentuje ukázku soudobého urbanismu satelitního typu. Pro podrobnější analýzu stop historické parcelace vyjdeme z dnes již všeobecně dostupné mapy stabilního katastru z roku 1843.

Obora v polovině 19. století je složena ze dvou hlavních částí. V jihozápadní partii nepříliš pravidelná hloubková parcelace lemuje úzký centrální obdélník s kostelem v čele. Vzhledem k pravidelnosti centrálního útvaru by bylo logické, aby se obdobná parcelace objevovala i podél druhé strany návsi. Kompaktnější útvary měly vždy vyšší šanci při své obraně. Blízké sousedství vodoteče však prozrazuje, že je toto území nevhodné k trvalému bydlení. Buď je zde podmáčená půda, nebo jde o oblast často zaplavovanou. Proto jsou domy situovány do bezpečné vzdálenosti. Hluboké parcely nejsou v pravidelném modulovém uspořádání a nemají charakteristické členění statek-zahrada-sad(-komunikace). Zároveň jsou však v bezprostřední blízkosti kostela. Z tohoto lze vyvozovat, že jde o část sídla s předlokačním původem. Vzhledem ke snaze o pravidelnější organizaci by mohlo jít o pozůstatky parcelace z 11. nebo 12. století.

V jihovýchodní části jsou parcely rozmístěny kolem centrálního návesního útvaru. Zejména ve východní části je patrná pravidelnost a uspořádání parcely ve skladbě usedlost - sad - vnější vymezení polní cestou. Lze zde odvodit jisté modulové závislosti. Základní šířka parcelního pruhu činí 18 metrů (cca 30 českých loktů). Tato hodnota se objevuje i v jižní části vsi a ve svých násobcích i v parcelním pruhu na severu a v šířce pozemku panské usedlosti. Jakoby pravidelné parcely obklopovaly usedlosti ve svém jádru. Celkový součet hodnot činí 306 metrů (17x18 metrů), přičemž přidělení lánů u parcely panského dvora je diskutabilní. Je tedy nasnadě, že toto druhé jádro sídla má svůj původ ve vrcholném středověku a lze jej datovat do 13./14. století.

Ostatní parcely nevykazují žádný charakteristický rys určitého vývojového období. Vzhledem k velikosti usedlostí jde spíše o případ přesunutí ze zaplavovaného území než o případ zastavování centrálního prostoru objekty bezzemků. K přesunu pravděpodobně došlo v rozmezí 12. až 15. století. Dolní hranici intervalu představuje předpokládaná existence dvouřadové vesnice v předlokační éře, horní hranici vytyčení nových parcel jižně od vrcholně středověké lokace. Vzhledem k faktu, že vrcholně středověké parcely jsou v relativně velkém odstupu od starší parcelace, lze se domnívat, že již v době emfyteutického vysazení přesunuté usedlosti bránily přiblížení vrcholně středověké parcelace parcelaci stávající.

Jihozápadně od kostela je situován pozemek, na kterém bezesporu stával panský dvůr. Tuto parcelu lze datovat nejdříve do poloviny 15. století. Z 15./16. století pochází zřejmě i parcely v jižní části vrcholně středověké soustavy.

Další změny v půdoryse sídla jsou mladší, mapa stabilního katastru je již nezachycuje. Postupné rozšiřování Obory lze dále sledovat za pomoci katastrálních map. Pro další hodnocení historického jádra obce je ve většině případů analýza parcelace do poloviny 19. století postačující.

Ve 40. létech 20. století zpracoval Oldřich Pavel Hanuš studii osídlení vybraných vsí na Lounsku. Analyzoval jejich půdorysy velmi podrobným a pracným archivním průzkumem a pokusil se o rekonstrukce stavu sídla v daných vývojových obdobích. Jednou ze zkoumaných vesnic byla Obora. O. P. Hanuš [12] potvrzuje předpoklad, že Obora byla sídlem, které trpělo častými povodněmi, proto byla stavení přemisťována na výše položená místa, což zřejmě vedlo k deformaci původního řadového uspořádání vsi. Shodujeme se i v závěru, že východní zakončení návsi je s největší pravděpodobností z doby emfyteutického vysazení. O. P. Hanuš upozorňuje na jasné rozdíly mezi staveništi pocházejícími z dob začátků zemědělského hospodaření a parcelami kolonizační éry, které umožňují intenzivnější zemědělské využití. Situaci vrcholně středověkých parcel komentuje slovy: „Je kupodivu, jak byla správně tato staveniště navržena v době zakládání. Od té doby uplynulo již přes šest set let a staveniště tehdy navržená vyhovují dosud požadavkům i dnešní doby (1944, pozn. autora), která klade na způsob a intenzitu hospodaření neobyčejně zvýšené požadavky."

Závěry archivního průzkumu potvrzují a v detailu upřesňují předpoklady učiněné na podkladě studia mapy stabilního katastru. Včetně ověření nutnosti přesunu některých usedlostí, které byly pravidelně zaplavovány. Půdorys Obory též výmluvně demonstruje ztrátu opodstatnění původního návesního prostoru poté, co nabyla důležitosti komunikace do sousední vesnice.

4   ZÁVĚR

Rozbor relativně komplikované urbanistické struktury obce Obora prokázal, že na základě mapy stabilního katastru a všeobecné znalosti vlastností parcelace jednotlivých historických období lze odvodit příslušné vývojové fáze zkoumaného sídla v rozsahu plně postačujícím urbanistickým účelům, a to bez urgentní potřeby náročného archivního průzkumu.

Při hledání emfyteuticky vysazených parcel je efektivní metoda hledání možného použitého modulového systému. Na základě odměřených šířek parcelních pruhů je stanoven základní modul, který se ve své absolutní hodnotě či násobcích opakuje v celém systému parcel. Pokud je hodnota šířky parcely inertní vůči tomuto systému, nejde s největší pravděpodobností o pozemek vyměřený v rámci stejné akce.

Správné pochopení a přečtení stop historického vývoje sídla je jedním ze základních předpokladů volby vhodných opatření při jeho ochraně. Historická parcelace představuje jeden ze skupiny jevů, které jsou v rámci hodnocení historického jádra vesnice sledovány. Nespornou výhodou systému parcelace oproti dochovanému stavebnímu fondu je jeho výrazná stabilnost v čase.

Současná územně plánovací dokumentace v mnoha případech nerespektuje původní urbanistické koncepty sídel, ba co více velmi nešetrně do nich zasahuje. Právě proto by se měla stát znalost způsobu založení sídla nedílnou součástí nejen zpracování rozborů, ale především návrhových východisek daného sídla. Historické vyhodnocení nám může pomoci lépe určit, které části sídla jsou dosud zachovány, které tvoří součást urbanistického dědictví a co bychom měli v půdoryse sídla chránit.

Problémem do budoucna je nalezení vhodné alternativy využití původní urbanistické struktury, která pro dnešní život na venkově zcela ztratila svou funkci, jak ji přizpůsobit potřebám dnešních venkovských obyvatel nezávislých na zemědělské půdě a jak současně zachovat kulturně historickou hodnotu původního urbanismu. Právě urbanismus a parcelace, což mapové podklady a průzkumy odborníků dokládají, je mnohem stabilnější než stavební fond, a svými kořeny sahají do doby vrcholně středověkého vytyčení sídla. Inventární průzkumy lidové architektury, prováděné ve zkoumané oblasti, datují většinu dochovaných staveb lidové architektury do druhé poloviny 19. století - zatímco některé parcelní pruhy mají prokazatelně šířku základního modulu, a proto lze jejich původ přiřadit k datu vysazení vesnice ve 13. až 14. století. 

Řešení budoucího uspořádání sídla, především v části svého historického jádra, se musí vypořádat se dvěma základními okruhy problémů. První z nich je spojen s prostorem návsi. Velkoryse pojaté prostorné návsi jsou často neřízeně zastavovány drobnými objekty. Velký veřejný prostor, který tvořil logické jádro původně koncipovaného urbanismu, se tím rozpadá na dílčí podprostory. Nevhodné stavební úpravy současně narušují kulisu původního prostoru, vymezenou frontami jednotlivých usedlostí. Krize, kterou návesní prostor prochází, je spojena se ztrátou kulturně společenské funkce [13]. Úspěšná rehabilitace návesního prostoru musí jednak vycházet z obnovení společenské funkce návsi, a jednak ze systému regulativů, které vhodně usměrní zmíněné zásahy. Zachování kulisy statků kolem návsi je nepřímo podmíněno i zachováním původní parcelace v přilehlém okolí návsi.

Druhý okruh problémů souvisí právě s nevyhovující hloubkovou parcelací ve vesnici. Dá se předpokládat, že trend zastavování nevyužívaných zadních částí parcel bude i nadále pokračovat. Jde o logický důsledek proměny doby a potřeb lidí. Proto je nutné při dalším rozvoji sídla zohlednit původní parcelaci a modulový systém, který by měl být i při dalším zastavování zachován, stejně tak jako jasné oddělení nově vznikající zástavby od zástavby původní, i zachování zeleného prstence kolem okraje vesnice.

Zajímavou alternativu přestavuje jakási „neoraabizace" selských statků. Původní obytné a hospodářské objekty jsou rozděleny na bytové jednotky, přičemž forma statku zůstává a vytváří analogii hnízdové zástavby kolem dvora - mikronávsi. Příliš velká plocha sadu a zahrady je pak rozdělena mezi jednotlivé nové nájemce. (Např.: diplomní projekt Davida Říhy Rekonstrukce a dostavba velkostatku v Karlštejně pro potřeby bydlení, katedra architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze, vedoucí práce prof. Ing. arch. Jaroslav Sýkora, DrSc., obhájeno 2004.)

Zohlednění dosud zachovaných původních urbanistických struktur v návrhu nového funkčního a prostorového uspořádání sídla by se mělo stát samozřejmostí nejen u sídel památkově chráněných. Především způsob uspořádání parcel vypovídá o původním záměru zakladatelů sídla, o jejich potřebách, životě, ale i nadějích, se kterými vštěpovali typický ráz našim vesnicím.

Literatura

[1]         Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti.

[2]         Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.

[3]         Kuča, K. & Kučová, V.: Principy památkového urbanismu, Praha: Státní ústav památkové péče, 2000, 104 pp.

[4]         Sýkora, J. & Pešková, Z.: Ochrana historických jader vesnic v urbanistické tvorbě. In Sborník z celostátní konference Enviro 2007: Kladno: CERT, 2007, pp. 317-319.

[5]         Pešková, Z. & Sýkora, J.: Hodnocení historického jádra venkovských sídel pro potřeby výuky. Stavební obzor. 2011, XX, Nr.. 6/2011, pp. 187-191. ISSN 1210-4027.

[6]         Škabrada, J. & Pešková, Z.: K možnostem identifikace středověkého vyměřování vesnic v Českých zemích. Dějiny věd a techniky. 2006, XXXIX, Nr. 3, pp. 163 - 178, ISSN 0300-4414.

[7]         Pešková, Z.: Vybrané kolonizační podniky stejných lokátorů v Čechách. Dějiny věd a techniky. 2011, XLIII, Nr. 4, pp. 237-260, ISSN 0300-4414.

[8]         Pešková, Z.: Čitelnost historické urbanistické stopy v půdorysu obce Bratronice na Kladensku. In Člověk, stavba a územní plánování 4. Praha: České vysoké učení technické v Praze, Fakulta stavební, 2010, pp. 84-93. ISBN 978-80-01-04538-1.

[9]         Smetánka, Z. & Škabrada, J.: Třebonín na Čáslavsku v raném středověku : povrchový průzkum / Zdeněk Smetánka, Jiří Škabrada. Archeologické rozhledy. 1975, XXVII, Nr. 1, pp.. 72-85.

[10]      Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně (1279 - 1296). Praha: ed. J. B. Novák, 1903, Nr. 255, p. 196.

[11]      Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II (1253 - 1310. Praha: ed. J. Emler,  1882, Nr. 620, p. 241.

[12]      Hanuš, O. P.: Vývoj osídlení osmi vsí, které tvořily bývalé panství Vršovice v okrese Lounském. Lounsko, ročenka za rok 1946. Praha: 1946, pp. 20 - 49.

[13]      Vařeka, J. & Jiřikovská, V.: Středočeská náves. Třebíz: Místní národní výbor v Třebízi, 1979, 55 pp.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one