Zuzana Pešková
doc. Ing. arch. Ing. Ph.D.

katedra architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze
Mojzis.jpg
Stránky nabízí pohled architekta-urbanisty na středověké zakládání vesnic, proměnu našich sídel a možnosti hodnocení a ochrany historických jader obcí bez památkové ochrany v běžné urbanistické praxi.

Website has to offer view of architect-urban planner to issues of the High Middle Ages villages founding, the transformation of Czech settlements, and the evaluation and protection of historical core seat without monument protection in everyday urban practice.

      Ze všech sídel na Rakovnicku, které vykazují známky pravidelné urbanistické struktury, a tedy i plánovitého založení pravděpodobně v době středověké kolonizace, byla vybrána skupina obcí s velkoryse založeným centrálním útvarem připomínajícím rakovnické náměstí. Jelikož se půdorysy patnácti vybraných sídel vyznačují jistými podobnými rysy, byl stanoven soubor navzájem porovnávaných kritérií. Základem, na němž byly půdorysy obcí studovány a z něhož byla odečítána jednotlivá kritéria, se staly císařské otisky map stabilního katastru.

     Prvotním porovnáním základních vlastností půdorysů se zjistilo, že u skupiny obcí se  jednoznačně preferovala orientace delší strany návsi ve směru východ - západ, což především diktovaly terénní podmínky, a to zejména směrem protékající vodoteče. Vodní zdroj hrál při založení sídel stále velkou úlohu, a pokud se nenacházel přímo v centrální části obce, byl alespoň v dostupné vzdálenosti.

    Vodoteč a její zátopové území také zcela jistě ovlivňovaly šířku návsi. Volbu však determinoval i nárok na pozemek patřící ke kostelu. Kostely v této oblasti  plnily zřejmě rovněž funkci obrannou, což dokládají archivní prameny. Vesnice vybrané skupiny byly zakládány včetně kostela, který byl většinou situován uvnitř návesního prostoru, téměř v polovině případů v samém centru návsi. Kostely, které stojí stranou založeného návesního obdélníka, mohou poukazovat na existenci starší osady. Šířky návsí se u vybrané skupiny sídel pohybují kolem 100 metrů. Výjimku tvoří Rakovník a Rynholec, kde je šířka centrálního útvaru zhruba poloviční. Zřejmě jde o důsledek toho, že středem těchto dvou sídel neprotéká vodoteč a v prostoru samotného centrálního útvaru není situován kostel.

    Pravidelnost půdorysu je jednak podmíněna pravidelným založením centrálního útvaru, jednak parcelací. Není proto nijak překvapující, že délka návsi byla především dána počtem parcel přilehlých k dané straně a jejich šířkou. Délky centrálních prostorů se ve vybrané skupině obcí pohybují přibližně od 300  do 600 metrů. Pro srovnání: rozměry Václavského náměstí v Praze jsou 61,6 x 677,4 metrů. Lze se tedy právem o návsích vybrané skupiny vesnic vyjadřovat jako o velkorysých založeních.

    Hloubky parcel u vybraných půdorysů byly značně kolísavé. Nejcennější jsou  ty,  jejichž vnější obvod je vymezen polní cestou, případně vodotečí, která jasně definuje hloubku parcely. Takové půdorysy jsou charakteristické nejen jasným urbanistickým vymezením centrálního prostoru, ale i vnějšího obvodu sídla, a lze je tedy považovat za urbanisticky vyspělejší. V naprosté většině zkoumaných sídel (87%) lze vyčíst z map stabilního katastru alespoň částečné vymezení jejich obvodu. 

      Základním výsledkem prvotního porovnání jednotlivých půdorysů se stal fakt, že se zde objevuje jistá opakující se hodnota. Tou je šířka parcely. V celé skupině pak byly odečteny tři základní opakující se hodnoty šířek parcel, a to 33 metrů (56 loktů) - u 80 % zkoumaných obcí, 28 metrů (48 loktů) - u 13 % zkoumaných obcí a 41 metrů (70 loktů) - u 7 % zkoumaných obcí. Vzhledem k tomu, že jednotlivá sídla byla prokazatelně stavěna podle předem připraveného a promyšleného schématu, možno usoudit, že oním základním modulem,  který se při vytyčení sídla používal, je šířka parcely. 

     Užití základního modulu v půdoryse sídla bylo prokázáno pomocí ideálního zakládacího schématu. Ideální zakládací schéma je založeno na opakování hodnoty základního modulu v části půdorysu s jasnou pravidelností. Je tedy zřejmé, že rekonstrukcí takového schématu se pouze ověřuje užití základního modulu, a nelze jí získat skutečnou parcelaci sídla v době jeho založení. S hodnotou základního modulu byla porovnána další zkoumaná kritéria půdorysů obcí, a to především hloubka parcely, šířka a délka návsi. Největší závislost na hodnotě použitého základního modulu vykazuje délka návsi. Co se šířky návsi týče, závislost na použití celého základního modulu již není tak zřejmá, a v relaci šířka návsi k šířce základního modulu se objevují i zlomkové hodnoty. Přesto však u jedné třetiny zkoumaných sídel je šířka návsi celým násobkem základního modulu. Pokud se zaměříme na vzájemný vztah šířky a hloubky parcely, zjistíme, že v 77% případů je hodnota hloubky parcely celým násobkem šířky parcely. V ostatních případech se objevují hodnoty zlomků základního modulu.

     Existence modulového systému v půdoryse sídla byla jednoznačně prokázána. V této fázi vyvstala otázka, zda použitý modulový systém, a tedy i pravidelnost půdorysu, je původu vrcholně středověkého. Pochází - li skutečně z první poloviny 14. století, kdy byly vybrané obce vysazeny, či jde o pozůstatek nějaké mladší řízené reorganizace sídel. O takových rozsáhlých urbanistických zásazích se vlastně nedochovaly  archivní zprávy.

     Tento problém byl řešen na základě studia map destrukcí zaniklých středověkých vesnic Svídny, Pfaffenschlagu a Mstěnic, sídel, o nichž nelze pochybovat, že jejich pravidelné urbanistické struktury jsou dílem středověké kolonizace. I zde se podařilo odhalit užití základního modulu a jeho opakování  v půdoryse vesnice. Studium půdorysů zaniklých středověkých vesnic s sebou přineslo i další důležité poznatky. Různé šířky parcel, které se v půdorysech vesnic objevují, nemusí být jen projevem několikasetletého vývoje sídla, ale mohou existovat již od jeho prvopočátku jako úkaz sociální diferenciace příchozích obyvatel. V půdorysech vesnic se objevily i jisté odchylky od modulového systému. V takovém případě se osvědčilo prověřit použití modulového systému v delších úsecích půdorysu. Při vytyčování sídla byly zřejmě vyměřeny tyto úseky, a jejich drobnější dělení na jednotlivé parcely se mohlo dít dodatečně, mnohdy i odhadem. Rozměření půdorysů zaniklých středověkých vesnic potvrdilo i předpoklad, že odměřené hodnoty z map mají charakter pouze orientační a jsou zatíženy chybou plus mínus jeden metr. Díky archeologickým výzkumům si též bylo možné udělat podrobnější obrázek o tom, jak asi vypadala středověká vesnice a jak se v ní odvíjel každodenní život  obyvatel.

     Především faktor sociální diferenciace byl základní příčinou, proč se ideální zakládací schémata nekryjí s parcelací dochovanou na mapách stabilního katastru. Samozřejmě, že k tomuto faktu přispívá i pětisetletý vývoj sídla. Proto byla na základě map stabilního katastru rekonstruována pravděpodobná zakládací schémata, více dodržující dochovanou parcelaci map stabilního katastru, čímž do jisté míry reagují na existenci faktoru sociální diferenciace promítnutého do hodnot šířek jednotlivých parcelních pruhů. Tato schémata jsou však pouze hypotetická a odrážejí jednu z možných vývojových podob sídlel - středověké realitě se jen přibližují.

     Šířky parcelních pruhů pravděpodobných zakládacích schémat mají nejen hodnotu základního modulu, ale vykazují  i násobky zlomků základního modulu, a to především jeho poloviny a třetiny. Parcely širší než je hodnota základního modulu ukazují zřejmě na ta místa, kde sídlila nejvyšší sociální vrstva ve vesnici, naopak parcely o šířce menší než je základní modul patřily zřejmě sociálně níže postaveným osadníkům, nikoli však vesnické chudině. Parcely šířky základního modulu pak zřejmě patřily jakési „střední třídě". U některých vesnic se objevuje i jistá preference orientace nejširších parcel k osluněným stranám. Nejde však o jev všeobecně platný. Zajímavější je skutečnost, že u některých vesnic se vyskytuje převážná většina parcel o šířce základního modulu, v daném případě se pravděpodobná a ideální zakládací schémata sídla kryjí. Vysoký podíl parcel o šířce základního modulu poukazuje na nízký stupeň sociální diferenciace přicházejících osadníků,  i na půdorysnou - především parcelační - stabilitu sídla.

     Na základě pravděpodobných zakládacích schémat byly rozpoznány dva přístupy k vytyčení kolmých cest na delší strany návsi. Buď byla cesta vymezena již při založení sídla a na její šířku bylo pamatováno v rámci stanoveného modulového systému, nebo byla zřejmě z provozních důvodů vytvořena později, a její šířka tedy byla vytyčena na úkor sousední parcely modulové šíře.  Princip vytyčení sídla na podobném základě, jakým bylo „cardo a decumanum", nelze jednoznačně prokázat. Pokud však obdoby tohoto principu nebylo použito již při založení vesnice, dlouhá řada usedlostí bez přerušení si z praktických důvodů vyžádala sekundární vymezení kolmé cesty na delší stranu návesního obdélníka. Ať již zakladatelé znali princip „carda a decumana", či nikoli, fakt,  že dlouhou řadu usedlostí rozdělili přibližně v polovině na dva menší úseky, se ukázal v životě sídla jako velmi prozíravé řešení.

     Parcely identifikované pravděpodobnými zakládacími schématy zřejmě modulově mapují jen tu část obce, v níž stály usedlosti. Nasvědčuje tomu porovnání počtů stanovených parcel s počty malých a středních usedlostí (funkčních i pustých), uváděných Berní rulou. Obě hodnoty se sobě ve většině případů velmi blíží, a proto lze tvrdit, že pravděpodobná zakládací schémata do jisté míry odrážejí situaci jednotlivých sídel na konci středověku, před třicetiletou válkou.

     U některých vesnic je znám počet lánů, kterými byla ta či ona vysazena. Při porovnání s počtem usedlostí uvedených v Berní rule a počtem identifikovaných parcel bylo zjištěno, že počet lánů většinou převyšuje počty usedlostí. Znamená to tedy, že ne každé usedlosti připadl právě jeden lán, a že ne každý lán musel mít nutně na svém pozemku usedlost.

    Lány, jejichž počet byl při založení vesnice znám, byly zpětně v mapě stabilního katastru hledány. Vznikla tím reálná zakládací schémata. Základní myšlenkou, ze které vycházejí, je předpoklad, že parcely šířky základního modulu odpovídají jednolánové usedlosti. S tím koresponduje  i vysoký podíl parcel o šířce základního modulu v půdorysech vybraných vesnic.

     Zpětné určení přesných hodnot modulů není možné. Chyba, kterou jsou jednotlivé uváděné hodnoty zatíženy, činí plus minus jeden metr, a promítá se do ní celý soubor faktorů: přesnost odměření z map stabilního katastru, přesnost, s jakou byly mapy stabilního katastru kresleny, přesnost měřičů vytyčujících nové sídlo, i několikasetletá deformace urbanistické struktury. Tato chyba rovněž znemožňuje exaktní určení použití jednotlivých loktů u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. Jak se však jeví, lze rekonstruovat jednotlivé přibližné délky použitých provazců. Lán  totiž odpovídal plošné míře o šířce jednoho provazce. A hodnota základního modulu zřejmě odpovídá délce použitého měřičského provazce.

     Hodnoty zjištěných základních modulů u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku ukazují na tři základní používané délky provazců: 33 metrů, 28,5 metrů a 41,5 metrů, v přepočtu na české lokty 56 loktů, 48 loktů a 70 loktů. Tyto hodnoty provazců, společně se základním modulem objevujícím se na zaniklé Svídně (21 metrů, 35 loktů), se velmi blíží hodnotám provazců uváděných zeměměřičskou literaturou zabývající se obdobím středověku - 52 loktů, 42 loktů, 72 loktů a 36 loktů. Vzniklý rozdíl je způsoben jednak přesností, s jakou je možné odečíst hodnoty základních modulů z map stabilního  katastru, jednak lokálním použitím loktů různé délky. Hodnota provazce byla zřejmě nadřazeně používanou délkovou jednotkou, do níž byly dosazovány lokálně používané hodnoty loktů, což způsobovalo délkové diference. Pro ověření použití provazce jako základní dané jednotky byly stanoveny základní moduly u všech obcí s pravidelnou urbanistickou strukturou na Rakovnicku - bez ohledu na velikost a tvar centrálního prostoru. Statistickým vyhodnocením se potvrdila existence pěti skupin hodnot základních modulů, které se blíží běžně známým hodnotám používaných provazců (72 loktů, 52 loktů, 42 loktů a 36 loktů).

     Zvolený modulový systém, neboli šířka provazce, asi vycházel z odhadu zakladatelů, jaká je obdělavatelnost a úživnost půdy, na níž bylo sídlo zakládáno. Tam, kde byla předpokládána půda kvalitnější, byly vyměřovány lány provazcem širším a zakládána sídla větší.

     Práce prokázala, že u vesnic pravidelného půdorysu, který je patrně dílem vrcholně středověkých kolonizátorů, ve stavu, jaký je zachycen císařskými otisky map stabilního katastru, lze identifikovat základní modul. Tento modul odpovídá hodnotě šířky parcely, která se v půdorysu sídla nápadně opakuje. Na základě ověření si použití modulového systému v půdorysech některých zaniklých středověkých vesnic se ukázalo, že nalezený modul z map stabilního katastru s vysokou pravděpodobností odpovídá základnímu modulu používanému k zakládání sídel v období vrcholně středověké kolonizace. Z toho, co je nám o používání středověkých měr známo, vyplývá, že hodnota základního modulu koresponduje délce jednoho provazce, a  tato hodnota pravděpodobně poukazuje na výměru jednoho lánu - plošnou jednotku o šířce právě jednoho provazce. Délkové hodnoty jednotlivých provazců se místně liší a jsou zřejmě závislé jednak na lokálním použití kratší délkové jednotky, jakou byl loket - použitý provazec se rovnal danému násobku loktů, jednak na znalostech a možná i původu těch, kteří sídlo vyměřovali. Zpětně rekonstruovat přesnou hodnotu použitého provazce pouze na základě hodnot odměřených z map stabilního katastru není možné, stejně tak jako zřejmě nelze přesně rekonstruovat přesnou podobu sídla v době jeho vzniku. Na základě kombinace odhaleného základního modulu - provazce a informací získaných archivním průzkumem (počet usedlostí v jistém období, počet lánů přidělených danému sídlu) se lze jen hypoteticky přiblížit tomu, jak asi sídlo ve své existenci vypadalo. Při jakékoli zpětné rekonstrukci půdorysu sídla v době jeho emfyteutického vysazení bude existovat několik možností výkladu sporných míst. Čím více se půdorys odklání od základního modulového systému, tím více je alternativ. Nejcennější jsou proto ta sídla, v jejichž půdorysné struktuře se ve velké míře opakuje pouze parcelace šířky základního modulu. U nich se odhad původní středověké parcelace nejvíce blíží realitě. Avšak nejstarší skutečnou historickou podobu sídla v drtivé většině případů zachycují až mapy stabilního katastru z poloviny 19. století. Při hledání původní vrcholně středověké podoby sídla se  čím dál tím více naplňuje poznámka Jana Klápštěho, že „poznání středověku zůstává výpravou na cizí pevninu, která klame svou blízkostí."[1]

      Přesto identifikovatelnost základních modulů - provazců na podkladě stavu půdorysu sídla dochovaného díky mapám stabilního katastru je jistým přínosem pro další studium vrcholně středověkého lokačního urbanismu. Umožňuje totiž ověření použití základních délkových jednotek - především provazců - v daných oblastech, stejně tak jako poodhalení zvyklostí a typologicko - urbanistických zásad těch, kteří nové sídlo vytyčovali. 

     Znalost způsobu založení sídla by měla být nedílnou součástí při postupu stanovení ochrany jeho historického jádra. Ochrana historických jader nejen památkově chráněných sídel je samostatným a dosti komplikovaným problémem, který naráží především na nedostatečné legislativní vymezení a na způsob zpracování územně plánovací dokumentace. V mnoha případech nerespektuje specifika historického jádra vesnice. Znalost středověkého urbanismu neznamená jen přínos z hlediska studia historie, ale může nám určit, které části sídel jsou zachovány, a které tvoří významnou součást urbanistického dědictví, jež bychom měli chránit.  

    Dnešní urbanisté se tedy musí především naučit přečíst historickou urbanistickou stopu v půdoryse sídla,  aby věděli, co mají chránit, a pak teprve přijít na způsob, jak se vyrovnat se ztrátou funkčnosti takovéto urbanistické struktury, jak ji přizpůsobit potřebám dnešních obyvatel nezávislých na zemědělské půdě, a současně jak zachovat historicky kulturní hodnotu původního urbanismu. Právě urbanismus a parcelace, což mapové podklady a průzkumy odborníků dokládají, je mnohem stabilnější než stavební fond, a svými kořeny sahají do doby vrcholně středověkého vytyčení sídla. Inventární průzkumy lidové architektury,[2] prováděné ve zkoumané oblasti,  datují většinu dochovaných staveb lidové architektury do druhé poloviny 19. století. Zatímco některé parcelní pruhy mají prokazatelně šířku základního modulu, a proto lze jejich původ položit k datu vysazení vesnice ve 14. století. 

     Řešení budoucího uspořádání historického jádra vesnice se musí vypořádat se dvěma základními okruhy problémů. První z nich je spojen s prostorem návsi. Velkoryse pojaté prostorné návsi jsou často neřízeně zastavovány drobnými objekty. Velký veřejný prostor, který tvořil logické jádro původně koncipovaného urbanismu, se tím rozpadá na dílčí podprostory. Nevhodné stavební úpravy  současně narušují kulisu původního prostoru, vymezenou frontami jednotlivých usedlostí. Krize, kterou návesní prostor prochází, je spojena se ztrátou kulturně společenské funkce.[3] Úspěšná rehabilitace návesního prostoru musí jednak vycházet z obnovení společenské funkce návsi, a jednak ze systému regulativů, které vhodně usměrní zásahy do kulisy vymezující návesní prostor. Zachování kulisy statků kolem návsi je nepřímo podmíněno i zachováním původní parcelace v přilehlém okolí návsi.

     Druhý okruh problémů souvisí právě s nevyhovující hloubkovou parcelací ve vesnici. Dá se předpokládat, že trend zastavování nevyužívaných zadních částí parcel bude i nadále pokračovat. Proto je nutné při dalším rozvoji sídla zohlednit původní parcelaci a modulový systém, který by měl být i při dalším zastavování zachován, stejně tak jako jasné oddělení nově vznikající zástavby od zástavby původní, i zachování zeleného prstence kolem okraje vesnice.

     Předmětem dalšího zkoumání by se měl stát především způsob ochrany historických hodnot jádra vesnice, který by se odrazil v metodice územního plánování.

      Způsob parcelace je nedílnou součástí kulturně historického odkazu našich předků - lidí, kteří bez ohledu na národnost, v často náročném terénu, se sekerami a provazci v ruce, podobně jako Mojžíš na vyobrazení z bible krále Václava IV., vytyčovali hranice nového sídla - své země zaslíbené, ve víře v lepší budoucnost svou i svých potomků. A  jako takové je nutné ke středověké parcelaci přistupovat a systematicky pracovat na jejím hlubším poznání, i jejím dalším zachování.


[1] Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str.9.

[2] Škabrada Jiří, Dostál Petr, Cibulová Petra, Sitářová Marcela: Inventární průzkum lidové architektury Středočeského kraje - okres Kladno, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Praha, 1983.

     Dostál Petr, Malechová Ivana: Inventarizační průzkum lidové architektury středních Čech - Okres Rakovník, Památkový ústav středních Čech, Praha, 1993.

[3] Vařeka Josef, Jiřikovská Vanda: Středočeská náves, Místní národní výbor v Třebízi, 1979.


 

 

24.02.2013 09:51:32
azp.peskova
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one