Zuzana Pešková
doc. Ing. arch. Ing. Ph.D.

katedra architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze
Mojzis.jpg
Stránky nabízí pohled architekta-urbanisty na středověké zakládání vesnic, proměnu našich sídel a možnosti hodnocení a ochrany historických jader obcí bez památkové ochrany v běžné urbanistické praxi.

Website has to offer view of architect-urban planner to issues of the High Middle Ages villages founding, the transformation of Czech settlements, and the evaluation and protection of historical core seat without monument protection in everyday urban practice.
Sachsenspiegel2.jpg
Vyobrazení ze Sachsenspiegelu, znázorňující práci lokátora.
C.1.1   Kolonizace ve 13. a 14. století obecně

     Pohled historiků na osidlovací proces českých zemí se za posledních sto padesát let změnil. Zatímco v 19. století je při výkladu dějin kolonizačního období možná až příliš dramatizována otázka nového soužití etnika příchozího a domácího, jakož i příčiny příchodu nových kolonistů na naše území a průběh osídlování země[1], ve třicátých letech 20. století se již pohled umírňuje a kolonizace je vnímána spíše jako spleť jednotlivých drobných dějů, jejichž výsledkem je vznik naší současné sídelní struktury. Tyto děje nebyly podmíněny pravděpodobně ničím jiným, než oboustrannou potřebou zajištění hmotného užitku jak straně příchozí, tak straně té, která nové osadníky povolává.[2] Historikové 19. a první poloviny 20. století se snažili vymezit středověké etnické hranice, a tak opodstatnit své současné národnostní i územní nároky.  Vezmeme - li v úvahu politickou situaci a vyhrocenou národnostní otázku, není se čemu divit, že v osídlování byl hledán hlavně národnostní podtext.

     Dnes je situace jiná a s nastupujícím trendem globalizace se přirozeně projevuje i umírněně střízlivý názor na etnické soužití národů v době kolonizace.   

      Pragmaticko - materialistický pohled na důvod příchodu nových kolonistů i chápání kolonizace nikoli jako jednotného díla, ale jednotlivých dílčích dějů, které v průběhu dvou set let formovaly naši sídelní strukturu prakticky do současné podoby, je vlastní i dnešním historikům. Dávno je přežitý názor, že Češi a Němci žili vedle sebe v době vrcholného středověku v nevraživosti a jednotlivá etnika spolu soupeřila. Jak zdůrazňuje doktor Vratislav Vaníček ve svých přednáškách na ČVUT v Praze o proměnách historické struktury osídlení českých zemí, v době kolonizace nebyla rozdílná národnost osadníků vůbec takto vnímána. Jednotlivé národy žily vedle sebe ve shodě a předávaly si své „know - how".  

     V souvislosti s novým vnímáním vztahu příchozích kolonistů a původních domácích obyvatel je třeba přehodnotit i vžité termíny kolonizace „vnitřní" a kolonizace „vnější". Tedy specifikování toho, zda nově založená vesnice byla osídlena cizími kolonisty, v našem případě především Němci - vnějšími zdroji, či  zdroji vnitřními - Čechy. Takové dělení mělo smysl pouze při hledání opodstatnění národnostně územních nároků,  jak si to vyžadovala spletitá situace v 19. a první polovině 20. století. Současní autoři od etnicky podbarveného dělení kolonizačních aktivit spíše ustupují. Jak podotýká ve své knize Proměna českých zemí ve středověku Jan Klápště: „Nároku na přehlednou a apriorně nezatíženou komunikaci nejlépe vyhovíme samotným termínem „kolonizace", chápaným jako každé rozšiřování či zlepšování zemědělské krajiny. Ve shodném významu slouží další obecné termíny „osídlování země", a někdy i z němčiny přisvojená „výstavba země". Všechna upřesnění, rozlišující třeba ranou, vrcholnou či velkou kolonizaci, mají svůj smysl, dokážeme - li průkazně stanovit jejich obsah."[3] 

     Kolonizační proces - podle soudobého vnímání - není aktivitou pronikání jednoho etnika na území jiného a potíráním původní kultury novou, importovanou, nýbrž jde o proces prosazování jednotlivých inovací. Ty vedly ke zkvalitnění života tehdejších obyvatel, bez ohledu na skutečnost, zda byli domácí, či nově příchozí.

     Jak výstižně poznamenává Jan Klápště: „Středověké inovace (asymetrická orba, pluh, chomout, trojhonný systém, vodní mlýny) se účinně uplatňovaly v tzv. „technologickém balíčku". Toto pozorování samo o sobě podporuje názor o postupném šíření rozličně modifikovaných souborů inovací a o jejich přejímání v různých částech Evropy. Mnohé z jednotlivých položek ovšem nepřicházely jako úplné novinky, neboť různou měrou nahrazovaly technologie osvojené už předchozími generacemi."[4]  

      Všechny vyjmenované inovace mají přímou souvislost se zemědělstvím. Proto se  často ve spojitosti s kolonizací setkáváme s termínem agrární revoluce. Počátky zdokonaleného zemědělství jsou spjaty s oblastmi Nizozemí. Jednou z příčin optikou dnešního pohledu pomalého šíření inovací se jistě stala i skutečnost, že zemědělství bylo neodmyslitelně spjato s různými rituály, s nimiž se musela nová technologie vyrovnat.

     Těžko si představit, že by se onen „technologický balíček" prosadil a pokořil vžité systémy, nebýt celého řetězu příčin a příznivých okolností. V zásadě je lze shrnout do tří základních oblastí:

1) vhodné klimatické podmínky,

2) nepoměr mezi nízkou hustotou osídlení a vyššími kapacitními možnostmi českých zemí,

3) prosazování nového vztahu pán - sedlák.

      Teorie, která se prosazuje od 60. let 20. století, že hlavní příčinou růstu středověké Evropy bylo dosažení tzv. středověkého klimatického optima s vrcholem ve 12. a 13. století, působí velmi věrohodně. Jak však konstatuje Jan Klápště[5], má i svá úskalí. Zatímco dlouhodobým změnám klimatu, které překračovaly životy generací, se zemědělství dokázalo plynule přizpůsobovat, a současníky nebyly ani pozorovány, změny krátkodobé přinášely leckdy katastrofální důsledky, především nedostatek úrody. Pokud se neúroda opakovala z různých příčin i několik let po sobě a byla násobena například válečnými útrapami či epidemiemi, znamenalo to pro společnost pohromu. A nic na tom neměnil ani fakt, že z hlediska dlouhodobého vývoje se tak dělo právě v období klimatického optima.  Hlavní trhlinou v této teorii je však spíše současná představa, jak společnost nakládala se svými přebytky. Nelze totiž dokázat, že to byl právě hospodářský přebytek sám o sobě, který podmínil společenský růst středověké společnosti. Sušší a teplejší klima 12. a 13. století sice zřejmě není tou jedinou a hlavní příčinou či okolností rozvoje středověké společnosti, ale nelze upřít, že významně k danému procesu přispělo.

     Kolonizace není českým specifikem. Do procesu nového osídlování vstupují české země v době, kdy jsou doslova obklíčeny kolonizačními aktivitami v okolních zemích. Za pozváním kolonistů k nám však nestála jen myšlenka zvelebení země, která na rozdíl od sousedů měla dostatek půdy a nedostatek obyvatel, ale i potřeba upevnění moci knížecí koruny,  podrývané aktivitami šlechty. Vyvstala nutnost  předejít nebezpečí vnějšího vpádu. To vedlo k jedinému: pozvat kolonisty k osídlení především hraničních hvozdů, které již z vojenského hlediska stejně ztratily svůj význam. A vyřešit tím dva problémy najednou: zajistit bezpečnost státu, příjem státní pokladně z nově vzniklých vesnic, a tak upevnit panovníkovu moc..

      Stejně jako se s pojmem kolonizace pojí pojem agrární revoluce, tak se s ním neodmyslitelně kloubí i emfyteuse. Ať se použije termín emfyteutické právo či právo německé, nebo purknecht či zákup, vždy jde o právní formu dědičného nájmu půdy, tedy nové úpravy vztahu pán - sedlák. Základem byla písemná úmluva, podle níž majitel půdy podstupuje za určitý plat v dědičný nájem pozemek nájemci, aby jej obdělával. Nájemník musel při uzavření smlouvy zaplatit majiteli půdy jistou sumu peněz, různě označovanou (arrha, pecunia porrectoria, inductionales, anleit, torta, podaj, podací). Jak příhodně podotýká J. V. Šimák: „Kolik platiti, záleželo na okolnostech, potřeboval - li pán peněz hned, byl podaj veliký, úrok malý, a zase naopak."[6] Tento systém, dalo by se říci další důležitá středověká inovace, má své kořeny v antice, a nejprve byl prosazován církevními řády. Pán má nad půdou stále vlastnické právo, ale nemůže nájemce nijak omezovat, pokud plní své stanovené povinnosti. Tím je nájemci zaručena jakási sociální jistota a výhoda, že se jeho břemena nemohou zvýšit, a co si získá navíc, zůstává jemu samému.

      Jak již bylo řečeno, české země nejsou kolébkou kolonizačních procesů ve středověké Evropě; k osídlovací vlně se připojují až v době, kdy se systém kolonizace stabilizuje a existují již ověřené jak právní, tak praktické postupy při zakládání nových sídel.

      Po roce 900, když se východofranské království měnilo v německé, byla otevřená krajina úplně zabrána ornou půdou, a proto nezbylo,  než vniknout novými sídly do lesů. Přitom se již opouští primitivní způsob, kdy všechna orná půda byla rozdělena podle druhu na tolik částí (konů), kolik měla obec hospodářů. Celá obec tím byla  vzájemně provázána, všichni hospodáři pěstovali tutéž plodinu, nebyly cesty ani meze, a tak se hospodář na svou část pole dostal jen přes pole sousedovo. Tento systém jednotlivé hospodáře velmi omezoval a bránil rozvoji. Od 10. století se začínají zakládat vesnice jinak. Jsou velkého rozsahu, na půdě rovinné nebo lehce svažité, jejich osou je cesta podél vodoteče. K cestě přiléhají dvorce a za každým, kolmo na cestu, se v dlouhém pruhu táhne jeho půda. Lány jsou stejné velikosti, oddělené mezemi až ke konci katastru. Za dvorcem byl sad, za sadem pole, pastviny a les. Nový systém tudíž zajistil hospodáři svobodný přístup na obdělávané pozemky, a tím i jistou samostatnost.[7]

      Jedna z nejstarších písemných dohod o osidlovací akci pochází z roku 1113 a byla uzavřena v severoněmeckých Brémách.[8] Arcibiskup Friderik podepsal smlouvu s „Holanďany" v čele s knězem Jindřichem, podle níž půdu mokřin, které chtěli vysušit, dostali do dědičné držby. Základní jednotkou nově založeného systému se stal lán, plošná míra, jejíž délka měla činit 720 královských prutů (2260 m) a šířka 30 královských prutů (94,2 m). Lány byly ohraničeny příkopy, jimiž byla odváděna přebytečná voda. Sedláci odevzdávali arcibiskupské vrchnosti poplatky. Holandští příchozí nabyli určitou samosprávu, včetně práva posuzovat nižší pře. Za uskutečnění celého záměru nesl zodpovědnost kněz Jindřich. Dohoda jistě navazovala na zkušenosti, které si holandští osadníci přinesli ze své původní vlasti. Výhody „holandského práva" postupně přejímali i domácí, němečtí sedláci. A jejich krajovou modifikací a přizpůsobením se potřebám kolonizace směřující dál na východ od Labe se začalo postupně formovat „právo německé".

     Způsob, jakým byla nová sídla zakládána, se s postupující kolonizací rozvíjel a ustaloval do vhodné základní univerzálně použitelné formy, která ovšem dokázala drobnými modifikacemi pružně reagovat na krajové potřeby. Právě se jménem arcibiskupa magdeburského Wichmanna se pojí počátky systematické kolonizace, při níž se rozvinul a stabilizoval mechanizmus lokace, včetně práce lokátorů.[9]

     „Právo magdeburské", tedy modifikace „práva německého", se prosadilo i v českých zemích. Například města Roudnice nad Labem či Slané se mohou  pyšnit tím, že byla založena ve vrcholném středověku právě na základě tohoto práva.[10]

     Velmi pozoruhodným dílem je bezesporu Spiegel der Sassen (Sachsenspiegel) - soubor pravidel pro kolonizaci, který sepsal v letech 1220 - 1235 Eike von Repgow a který byl v letech 1295 - 1365 opatřen obrázky.[11] Tento spis má charakter doporučující, neodráží tedy skutečnost, ale je spíše metodickou příručkou. Dokonce v sobě skrývá „prováděcí vyhlášku" kolonizace. Obsahuje některé zajímavé body - proto mu věnujme více pozornosti.

     Vedle základních a i jinak známých skutečností, jako že vrchnost předává lokátoru listinu s právem dědičné držby, lokátor má na starosti založení nové vesnice, dohlíží na klučení a stavbu usedlostí, a v osídlené vesnici potom dbá o pořádek coby rychtář, se dovídáme i něco o pravidlech pro výstavbu jednotlivých usedlostí:

     Voda ze střech neměla stékat k sousedům, k nimž neměla směřovat ani okna, hospodář měl mít vlastní dvůr oplocen. Hranice vymezované stromy či kameny měli sousedé vytyčovat společně. Ostré konce větví a kmínků oplocení neměly směřovat k sousedovi, hospodář měl povinnost otáčet je k sobě. Pece, záchody a chlévy - tedy zdroje imisí - měly být umístěny nejméně 3 stopy od plotu, záchody u plotu měly být zakryty. Pravidla nezapomínala ani na ovocné stromy a chmelovou révu na hranicích pozemků - sporné větve měly být osekány, u chmele měl ten, z jehož strany chmel vyrůstal, šlahouny uchopit a strhnout k sobě. Co spadlo k němu, bylo jeho, co zůstalo za plotem, bylo sousedovo.

      Soubor takto formulovaných pravidel jistě reagoval především  na příčiny nejběžnějších sousedských sporů a snažil se jim tímto předejít.

 

     Kolonizační proces v českých zemích lze rozdělit do tří základních vln, které jsou neodmyslitelně spojeny s tou vrstvou společnosti, jejíž vliv se právě prosazoval:

 

1) panovník (11. a 12. století) - důvody pozvání kolonistů do Čech již zmíněny,

2) činnost klášterů a pozemkové šlechty (konec 12. až 1. ½ 14. století),

3) činnost měšťanů (od 13. století).

 

     Jak  byly jednotlivé vesnice vysazovány?

     Velmi podrobně popisuje proces vedoucí k založení vesnice J.V. Šimák[12]: Zakládání obce u nás příslušelo vlastníku půdy. Pokud neměl držitel na půdu plné právo (duchovní, leník, úředník), bylo třeba si vyžádat souhlasu vyšší moci, což se dálo někdy předem, a někdy dodatečně. Sám pán zakládání neprováděl, ale zadával tento úkol podnikateli - lokátoru. Lokátor mohl být jak člověk urozený, tak prostý, důležité bylo, aby rozuměl nabídce a poptávce jak lidí, tak půdy. S lokátorem pán uzavřel smlouvu, jako záruku právního děje. Lokátor pak převzal od pána půdu. Byla - li ještě lesem, zavázal se k jejímu vymýcení, rozdělil ji na pastviny, cesty a plužinu a do smluvené doby ji osadil osadníky. Pokud tak ve stanoveném termínu neučinil, platil pokutu. Osadníci měli být lidé ctní a přičinliví, kteří disponovali alespoň základním majetkem, aby mohli zaplatit podací a ještě jim zbylo na zařízení nového hospodářství. Lokátor osadníkům rozměřil pozemky a s každým uzavřel smlouvu, patrně však jen ústní. Základní jednotkou míry se stal lán, jejichž počet byl pevně určen již při založení. Někdy byla půda jen zhruba odhadnuta a nedoměřena všechna, měření se dálo pak dodatečně. Jak velké byly lány a jak byly rozměřovány, vlastně praktická stránka zakládání vesnice, je otázka, na niž se pokusí odpovědět následující kapitoly.

      Kolonizační aktivity jsou neodmyslitelně spojeny s velkým zásahem člověka do středověké ekologie. Rozsáhlé zmenšování ploch lesů by jistě nenechalo dnešní ekology v klidu. Jak byl lesní porost měněn na zemědělskou půdu, popisuje Jan Klápště.[13] Podle botanických rekonstrukcí tvořily přirozený lesní porost úrodného jádra našich zemí dubohabřiny a lipové doubravy. Odlesňování probíhalo ve dvou etapách. V té první se sekerami  vymýtily stromy a jejich křovinný podrost. Jak dokládají četná vyobrazení, na mýtinách zůstávaly nápadně vysoké pařezy, dosahující dřevorubci ke kolenům. To mělo hned několik důvodů. Tento způsob jednak vyhovoval práci se sekerou, jednak usnadňoval velmi pracné klučení pařezů, a navíc  optimálně bránil opětovnému obrození stromu. Teprve vyklučením pařezů se čerstvá mýtina změnila v klučeninu, přístupnou plošně rozvinutému zemědělskému provozu. Středověké odlesňování pravděpodobně nespoléhalo na velkoplošné žďáření. Požár by sice jistě rychle vyřešil úvodní fázi odlesňování, ale současně by zničil i velmi cenný energetický středověký zdroj a stavební materiál - dřevo. Navíc požár jako takový by nijak neulehčil náročnou etapu dobývaní pařezů. Oheň se tak uplatnil hlavně v neorebním zemědělství, kde se prováděla sedba do jednoduše připraveného požářiště. Byl využíván i v rozvinutých zemědělských systémech při spalování nežádoucí vegetace. Mineralizací organické půdy se navíc zvyšovala úrodnost půdy.  Ekologický dopad kácení lesů na sebe nenechal dlouho čekat. Lesy přirozeně zadržovaly vodu, proto po jejich vykácení dochází k povodním. Od 13. století jsou datovány povodně v Praze. Starý Děčín se musí kvůli povodním dokonce přestěhovat. Na Drahanské vrchovině klesla vykácením lesů  hladina spodní vody, a vesnice tak trpěly suchem.

     Samotné vyměření vesnice mohl provádět  lokátor osobně, pokud k tomu měl patřičné geodetické znalosti. Jinak si mohl  najmout specializované odborníky - agrimensory, česky měřičky. Písemné zmínky o agrimensorech jsou skoupé, ale vztahují se především k venkovským sídlům. Na otázku, odkud se braly zeměměřičské znalosti, se nabízí odpověď, že se šířily z církevních kruhů, které měly přístup k antické zeměměřičské literatuře; vždyť koneckonců  i církev se nemalou měrou podílela na osídlovacím procesu.[14]  Na druhé straně stojí názor, že v zeměměřičských úkonech se objevuje zkušenost a rutina bez jakéhokoli prokazatelného vlivu teoretických poznatků, ale také bez nějakého znatelného zpětného působení na tyto poznatky.[15] Přesto zřejmá podobnost jednotlivých půdorysů, pravidelnost parcelace a čitelná urbanistická typologie nemohou být jen dílem náhody, a svědčí o tom, že zakladatelé vesnic museli mít nějaké teoretické znalosti v oboru zeměměřičství. V Kronice České Václava Hájka z Libočan, do níž byl převzat zeměměřičský spis z konce 15. století, se lze dočíst, že měřit měli zvláštní úředníci, kteří skládali speciální přísahu na to obzvláště vydanou.[16] A pokud tedy existovali zvláštní úředníci s přísahou, dá se předpokládat, že k tomu, aby onu přísahu složili, museli prokázat jisté znalosti, a ty museli od někoho nabýt. Zřejmě se tudíž učili od starších, jako učedníci od mistrů. Také lze předpokládat, že pokud takové procento středověkých inovací mělo své kořeny v antice, tak i základní znalosti měřičů mají své kořeny v tomto období, ačkoli ti, co je využívali, o tom nemuseli vědět.

      Samotné vytyčení vesnice nebylo zase až tak složité. Výchozí osu zpravidla tvořil potok, podle něhož byly vyměřeny šířky parcel. Jednotlivé majetkové díly se pak shodně rozbíhaly až k obvodu založené vsi.

      Stávalo se také, že se založení vesnice nepovedlo, a  životní podmínky nových osadníků nebyly vhodné. Někdy byla vesnice opuštěna ještě před dokončením své lokace, jindy nějaký čas fungovala. Až se teprve životní podmínky zhoršily na neúnosnou míru, byla postupně svými obyvateli opouštěna, jak tomu bylo například na Svídně.

     Když se však založení povedlo, znamenalo to pro lokátora velké výhody. Připadl mu zpravidla největší statek ve vsi, spojený s rychtou, slovem získal úřad rychtáře a s ním spojenou nižší pravomoc správní, soudní, policejní i trestní, což mu přinášelo jisté příjmy. Rychty byly většinou dědičné, a to výhradně po meči, pán pouze potvrzoval držitele. Jeho statek měl jeden až dva lány svobodné půdy, tedy nepodléhající poplatkům ani břemenům. Často lokátor získal i krčmu, mlýn, krám, kovárnu nebo lázeň, kterou pronajal živnostníkovi a bral od něj úroky. Míval i zelinářskou a ovocnou zahradu, právo rybolovu, nižší honitby, někdy dokonce i několik selských lánů, ze kterých mu nájemci platili úrok jako vrchnosti.

      Zakládací smlouvou se na oplátku pán zavazoval, že bude osadníky chránit a že nezvýší jejich povinnosti. V případě prodeje vesnice jinému se měl postarat o to, aby sedlákům nebylo ublíženo.

     Sedlákova břemena se neměla zvyšovat, ale výnos půdy mohl stupňovat. Užívání půdy mu bylo zajištěno dědičně, a sice nejen po přímé dědické linii, ale i pro bližší příbuzné. Teprve když žádní takoví příbuzní nebyli, mohlo se využít panského práva odúmrtí. Pokud chtěl sedlák svůj statek opustit, zůstával mu veškerý movitý majetek. Míra povinností sedláka vůči pánu byla pevně předem a provždycky stanovena podle lánu.

     První osadníci a hlavně jejich potomci dali základ vesnické elitě, která v pozdějším procesu sociální diferenciace, jíž se žádná společnost nemůže ve svém vývoji vyhnout, měla rozhodující postavení.

     Způsob zakládání vesnic známe po stránce právní velmi důkladně, víme, jaká práva a povinnosti měly jednotlivé smluvní strany. S pomocí purkrechtních knih a urbářů se dokonce dá dopátrat, kolik z jakého lánu musel hospodář pánu odvádět, ba můžeme i vystopovat,  kdo jednotlivé usedlosti obýval. Dají se vysledovat i pohromy, které vesnici stíhaly: to pak byla většinou vrchnost žádána, aby odpustila svým poddaným poplatky, nebo jim alespoň počkala. Na základě takovýchto písemností se můžeme dovědět i něco bližšího o založení vybrané skupiny obcí na Rakovnicku.   

 

C.1.2   Kolonizace ve 13. a 14. století na Rakovnicku

     Mezi základní prameny, které popisují kolonizační aktivity na Rakovnicku, patří Šimákovo Pronikání Němců do Čech, které se však zabývá pouze lokacemi, na nichž se prokazatelně podílelo německé obyvatelstvo. Důležitým zdrojem regionálních informací se tak stávají především Kočkovy Dějiny Rakovnicka, které se opírají právě o studium urbářů. Bohužel, další z rakovnických místopisců Jan Renner není pro období středověku hodnověrným zdrojem informací. Přesto se však ani Kočka nezmiňuje o všech vesnicích. Proto bylo třeba v některých případech si pomoci pouze základní informací o vysazení, tak jak ji poskytuje Antonín Profous ve svých Místních  jménech v Čechách.

     Nejstarší písemná zmínka o Rakovníku pochází z roku 1252, kdy je sem lokalizován krajský soud. Pravidelnou lokační podobu získal Rakovník až za Jana Lucemburského, tedy před rokem 1319, jímž je datována královská listina. [17] J. V. Šimák dodává, že prvními měšťany byli Němci a od 14. století se město počešťuje.

     Bratronice byly před rokem 1352[18] vysazeny právem zákupním, ačkoliv i ony měly předlokační původ.[19] Ze 13 ¾ lánů dědin osadníků držel rychtář 3 ½ lánu, zbývajících 10 ¼ lánu obdělávalo 9 osedlých. Sedláci byli osazeni dle staročeského práva kmetcího a byli dědičnými nájemci polí zemanských a klášterních.[20]

     V sousedství Bratronic leží Chyňava, jejíž vysazení má přímou spojitost s vysazením Hudlic. Roku 1341 nechává král Jan Lucemburský na prosbu Jindřicha a Peška Benešovských vysadit vesnice Chyňavu, Hudlice a Újezd právem zákupním dle práva Nového Města pražského, kterým se řídili i v Pavlíkově. Pešek si vzal Chyňavu, Jindřich se synem Mikulášem si ponechali Hudlice a Újezd, kterým bylo společně vyměřeno 30 ¼ lánu lesních a pustých dědin po 90 stryších. Z nichž dva svobodné lány patřily k rychtě. Lokátoři získali i krčmu, kováře, pekaře,  ševce, řezníka a lázeň, ve které by se mohli chudí lidé umývat. K lázni proto byla jako náhrada přidána ještě  ¼  svobodného lánu. Rychtář si dle potřeby mohl postavit mlýn, na svých pozemcích lovit zajíce a ryby v potoce. Kromě toho všeho získal i 6 honů lesa, které mohl vyplatit na louky. Z peněz získaných soudní cestou připadl rychtáři třetí díl. Faráři byly vykázány dva lány svobodné, obci k pastvám skotu a obecních stád také dva lány. Zbývající 24 lány byly rozděleny osadníkům tak, že každý složil čtyři kopy zákupu, a z lánu platil dál příslušné dávky. Podle urbáře z roku 1556 bylo v Hudlicích 20 osedlých, zbývající 4 lány připadly Újezdu. [21] 

      Hudlice, Chyňava a Újezd jsou ukázkou lokační rodinné akce. Nebylo žádnou výjimkou, že se do zakládacího podniku pustila celá skupina lokátorů, kteří si pak mezi sebou jednotlivé vesnice rozdělili. Bylo to velice výhodné. Jak ukazují i podmínky, které si pro sebe lokátor, pozdější rychtář v Hudlicích, vyjednal, šlo o podnik velice lukrativní. Z hlediska urbanistického je zajímavé, že byť Hudlice i Chyňava se řadí do skupin vesnic s velkoryse založenou návsí, nejsou si z hlediska celkového urbanismu příliš podobné. Zatímco půdorys Chyňavy je vymezen i po svém vnějším obvodu - hloubky parcel jsou  přibližně stejné, u Hudlic daný jev nenajdeme. Urbanistická struktura Chyňavy se tudíž typologicky spíše blíží nedalekým Bratronicím, než - jak by se dalo podle písemných pramenů předpokládat - Hudlicím. O Újezdu se netřeba zmiňovat, protože jde o vesnici velmi malou. Proč se  půdorysy Chyňavy a Hudlic natolik odlišují, když obě vesnice byly vysazeny současně a jako jeden kolonizační podnik? To se již dnes asi nepodaří přesně zjistit. Dá se pouze spekulovat,  že k vyměření byli najati různí měřiči s různým přístupem a zkušenostmi.

      Hředle nechal král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním roku 1315. Vesnici bylo dáno 30 lánů po 45 jitrech, z nichž byl rychtáři přidělen jeden lán svobodný. Nadto získal rychtář i svobodnou krčmu, mlýn s dědinami pod 4 strychy, louku pod 4 strychy, zahradu pod 4 strychy, řezníka a pekaře. Rychtář s konšely měl soudit všechny pře mimo zločiny hrdelní. Jeden lán svobodný získal církevní správce, ¼ lánu svobodného kostelní služebník, 2 svobodné lány byly podstoupeny obci pro pastvu dobytka. [22]

     Kněževes nechal král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním roku 1318, osadníky byli Němci. Předlokační česká osada byla opuštěna a nová vesnice byla vysazena uprostřed pozemků. Vesnice získala 42 lánů. Rychtáři byl podstoupen 1 lán svobodný, louka a krčma, při níž mohl držet řezníka a pekaře. Zdejší farář měl 1 ½ lánu svobodného, a druhý poplatný, zbečenský farář získal 3 ¼ lánu úročného, obci byl dán jeden lán svobodný. Zbývajících 34 ¼ lánu bylo rozděleno mezi osadníky.[23] 

     Král Jan Lucemburský nechává roku 1325 vysadit Lužnou právem zákupním. Osadníkům byly přiděleny 24 lány, z toho 2 svobodné patřily rychtáři, 2 ke dvoru manskému, 1 k záduší a 5 lánů hajným, zbývajících 14 lánů bylo přiděleno osedlým.[24]

     Mutějovice nechává vysadit roku 1325 král Jan Lucemburský právem zákupním. Obci přidělil 33 lánů dědin, z nichž 2 lány svobodné byly dány faráři, 1 lán svobodný rychtáři a 31 lánů převzali osadníci. K rychtě náležel ještě jeden lán poplatný, krčma s masným krámem, při němž může být řezník. [25]

      Přesný rok, kdy byla vysazena Nesuchyně, neznáme. Víme jen, že roku 1320 nechává král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním ves Kolešov a roku 1325 Domoušice, přičemž ustanovuje, aby se osadníci obou vesnic řídili právem, kterého užívá ves Nesuchyně. Je tedy zřejmé, že Nesuchyně musela být vysazena právem zákupním již před rokem 1320. Víme také, že Dětřich z Nesuchyně roku 1316 pohnal před zemský soud Jana z Hořesedel, který mu dlužil deset hřiven za koupená sukna. Vezmeme - li v úvahu fakt, že lokátorem v Domoušicích byl vladyka Chval se synem Dětřichem, nabízí se lákavá hypotéza, že Dětřich z Nesuchyně byl totožný s Dětřichem z Domoušic. Nesuchyně měla 34¾ lánu dědin, z nichž farář a rychtář dostali po 2 lánech svobodných a obec ¾ lánu. 30 lánů zůstalo osedlým.[26] 

      Listina o založení Pavlíkova sice shořela, ale ze zpráv o založení Hudlic víme, že se hudličtí mají řídit právem Nového Města pražského, které je používáno i v Pavlíkově. Pavlíkov byl jednoznačně vysazen právem zákupním již před rokem 1341. Vesnici náležely 34 lány, z nichž 3 lány svobodné držel rychtář, jeden lán byl vysazen právem manským a 30 lánů bylo poplatných.[27]

     Další dvě založení - Kožlany a Čistá jsou zajímavá v tom, že hned vedle starší slovanské osady byla právem zákupním vysazena část nová, aniž by ta stará zanikla.

     Kožlany vysazuje se svolením krále Jana Lucemburského roku 1313 jakýsi Ota. Osadníkům vyměřil 60 lánů po 36 jitrech. Rychtáři Bartoňovi a jeho nástupcům byly za  práci podstoupeny zvlášť 1 lán polí s loukami a jinými místy, 4 měřice výsevku, krčma, rybář, kovář a švec s jejich dvory a vedle nich jeden člověk v místě osedlý. Může si také postavit při potoce svobodný mlýn. Předlokační Kožlany ležely po obou březích potůčku, uprostřed neveliké návsi stál kostel. Noví osadníci se usazovali podél cesty z Krakova k Plasům. Tím vedle staré okrouhlice vzniká nová ves tvaru podlouhlé kolonizační osady.[28] 

     Zakládací listina k Čisté shořela za husitských válek, víme však, že ve vesnici bylo v letech 1350 - 1360 vysazeno bratry Chotěborem a Zvěstoněm 57 lánů právem purkrechtním. Ke svobodné rychtě náležely dva lány. Lokátorem byl snad Karas. Ke staré  do půlkruhu založené vsi se tímto přidružila nová osada řadová, v níž do husitských válek bylo 40 osedlých.[29]

     O dalších vesnicích z vybrané skupiny se nedochovaly dostatečně podrobné informace.  S jejich vysazením nebo první zmínkou o vesnici se pojí pouhý letopočet. Výjimku tvoří jen Řevničov, který byl 4. 11. 1325 vysazen lokátorem Přibyslavem ze Štědré na příkaz krále Jana Lucemburského.[30] První zmínku o Břežanech máme až z roku 1414, Mšecké Žehrovice byly založeny před rokem 1361, první zmínka o Třticích pochází z roku 1352 a o Rynholci se poprvé z písemných pramenů dovídáme roku 1330.[31]

      Shrneme - li, co mají jednotlivé zprávy o vysazení vesnic společného, zjistíme, že většina z nich byla založena se svolením, nebo na příkaz krále Jana Lucemburského. Nejintenzivnější kolonizační činnost probíhala v letech 1313 až 1325, kdy byla s jistotou vysazena polovina vesnic z vybrané skupiny. Jak se zdá, v letech 1325 - 1340 vlna takhle velkých lokací upadá, zvedá se až roku 1341 s vysazením Chyňavy a Hudlic a pokračuje zřejmě až do 60. let 14. století. Srovnáme - li za sebou jednotlivé vesnice podle toho, kdy byly vysazeny, získáme následující řadu: Kožlany (1313), Hředle (1315), Kněževes (1318), Rakovník (před 1319), Nesuchyně (před 1320), Lužná (1325), Mutějovice (1325), Řevničov (1325), Rynholec (před 1330), Pavlíkov (před 1341), Chyňava (1341), Hudlice (1341), Bratronice (před 1352), Čistá (1350 - 1360). Zcela jisté chronologické zařazení Břežan, Mšeckých Žehrovic a Třtic není možné.

        Samotné rakovnické náměstí se z pohledu dané řady jeví spíš jako integrální součást procesu zakládání velkoryse pojatých centrálních prostorů, než jako jeho vzor.  Z mapy jasně vyplývá (viz obrazová příloha), že v letech 1318 - 1325 jsou vesnice s velkorysými návesními prostory zakládány severně od Rakovníka. Kolem poloviny 14. století pak velkorysé návesní prostory kolonizačních vesnic obohacují sídelní strukturu zejména západním směrem od města Rakovníka.

       Z hlediska panovnického spadají lokace z první vlny čistě pod vládu Jana Lucemburského, zatímco v období druhé kolonizační vlny se již do správy země prosazuje Karel IV., ačkoli technicky stále vládne Jan Lucemburský, a to až do roku 1346.

      Srovnáme - li jednotlivé půdorysy (viz obrazová příloha), zjistíme že se sobě velmi podobají zvláště ty, které pocházejí z let 1315 - 1325. Rakovnické náměstí se však od vesnických lokací poněkud liší. Na první pohled je centrální prostor užší a jeho delší strany se nápadně nerozbíhají. Stejně tak vypadá i půdorys Řevničova. Při podrobnějším pohledu se dá vyčíst, že i parcelace u těchto dvou lokací je o trochu užší, než u ostatních. Pokud bychom tedy hledali, jakému sídlu byl Rakovník předobrazem, pak by byl Řevničov ze všech kandidátů na prvním místě. I půdorys Rynholce připomíná užší šířkou centrální části urbanismus Rakovníka nebo Řevničova, i když se zde neprojevuje již taková přesnost ve vyměření centrálního útvaru obce jako u předchozích vyjmenovaných lokací. Bohužel, přesný rok vysazení Rynholce neznáme, takže nelze s jistotou tvrdit, zda půdorysná struktura, kterou vyměřovali v Rynholci, měla svůj vzor v rakovnickém náměstí, anebo bylo - li tomu naopak.

      Z pozdějších lokací se urbanismu celé skupiny vymykají půdorysy Pavlíkova a Bratronic, u nichž lze pozorovat v rozích zaoblení polních cest, které vymezují vnější obvod vesnice. Tyto dva půdorysy považuji osobně za vrcholnou ukázku venkovského středověkého urbanismu na Rakovnicku. Podobný urbanistický trend, i když ne tak markantní jako u Bratronic a Pavlíkova, je pozorovatelný rovněž u půdorysu Chyňavy. Oproti takovémuto vyspělému a ucelenému urbanistickému schématu se pak jeví nestejnorodost hloubek parcel v Hudlicích jako krok zpět v typologickém vývoji.

     Ze skupiny typologicky velmi jasných půdorysů se zcela logicky vymykají Čistá a Kožlany, u nichž integrované starší urbanistické prvky musely nutně do jisté míry ovlivnit nové založení. Proto centrální prostory Kožlan i Čisté nevykazují tolik čistý tvar, jako je tomu u ostatních členů skupiny. Zvláště u Čisté je tento jev velmi patrný - náves je zalomena do pravého úhlu. Ostatní sídla byla zřejmě vysazována samostatně, mimo původní osady, proto se jejich urbanismus nemusel podřizovat starším zvyklostem, a tudíž jejich půdorysy vypovídají více o způsobech zakládání sídel ve vrcholném středověku. I počet vysazených lánů téměř dvojnásobně převyšuje průměr ostatních vesnic ve vybrané skupině. Z tohoto důvodu si autorka dovoluje z dalšího srovnávání jednotlivých půdorysů Čistou a Kožlany vypustit.  

      Počet lánů, který výmluvně dokumentuje velikost lokací, se pohybuje od 13 po 60. Průměrný počet lánů u vybrané skupiny je kolem třiceti. Nelze však v žádném případě předpokládat, že co poplatný lán, to osedlý.

      Bez zajímavosti jistě nezůstane upozornění na jednu časovou nesrovnalost. V listině z roku 1341, v níž je nařízeno vysazení Hudlic a Chyňavy, se přikazuje, aby se tamní obyvatelé řídili právem používaným v Pavlíkově. A jak Václav Kočka uvádí dále, v Pavlíkově se řídili právem Nového Města pražského. Pavlíkov byl ale vysazen již před rokem 1341, a Nové Město pražské až roku 1348. Nesmysl? Nebo jde snad o doklad toho, že právo Nového Města pražského nebylo žádnou převratnou novinkou,  že šlo jen o další modifikaci práva německého, tak jak se šířilo v drobných úpravách kolonizační vlnou na východ? Pak by to znamenalo, že v okolí Prahy se podobná právní modifikace objevovala již před vysazením Nového Města, které ji pouze přijalo, a možná i drobně poupravilo. Pozdější historikové pak tuto právní formu logicky pojmenovali podle největší lokace své doby, po Novém Městě pražském. Proto se můžeme dočíst, že již roku 1341, tedy sedm let před vysazením Nového Města, se někde mají řídit právem novoměstským.

        Na tomto místě si nelze nepřipomenout odstavec o prosazování středověkých inovací, tak jak je popisuje Jan Klápště. Způsob založení Nového Města pražského, stejně tak jako tomu bylo i u ostatních inovací, by pak nebyl převratnou právní a urbanistickou novinkou, ale logickým vyústěním předchozích kolonizačních aktivit v Čechách, čerpajícím ze zkušeností i omylů. V době vzniku nepřeberného množství sídel jistě nebylo založení nové části Prahy  až tak převratnou novinkou, jak ji s odstupem času vnímáme coby současníci. Ale je jisté, že šlo o akt dobře promyšlený a organizovaný, který měl jistě mimo jiné dát  vzor pro další lokace. A právě proto, aby byl tento vzor všeobecně, dobře a rychle přijat a rozšířen, musel čerpat z něčeho důvěrně známého, v okolí zažitého. Stačí si porovnat dlouhý protáhlý obdélník rakovnického náměstí - nebo návsí jmenovaných vesnic - s Václavským náměstím v Praze, které bylo založeno jako tržiště, a o zřejmé inspiraci z  předchozích urbanistických typů již nemůže být pochyb.

      Z historických pramenů plyne jasný závěr, že vybrané půdorysy vznikly v poměrně krátkém časovém údobí, a v době, kdy v Čechách právě vrcholily kolonizační aktivity. Vezmeme - li v úvahu i zřejmou podobnost urbanistické struktury jednotlivých sídel, porovnáním vhodně zvolených kritérií půdorysů bude pravděpodobně možné poodhalit trochu z umění těch mužů, kteří ve vrcholném středověku velmi jednoduchými metodami vyměřovali v často složitých terénních podmínkách základ nových sídel, a tak formovali naši sídelní strukturu prakticky do dnešní podoby.

 

[1] Viz Palackého Dějiny.

[2] „Co se nazývá obyčejně velikou kolonisací německou a se jeví ve zpětném průmětném pohledu jako jednotný, velkolepý, soustavně promyšlený podnik, jest ve skutečnosti nepřehledná spleť drobných dějů, vznikající z kolika přímo různých podnětů a příčin, probíhá pak většinou pod hladinou veřejného dění, málokdy patrně, i nelze jí namnoze postihnouti, až v posledních výsledcích, ba někde se i jich pouze dohadovati a domýšleti. … Jinozemci tito věru nepřicházeli do zemí slovanských s ideální myšlenkou, aby sem přinášeli světlo, poznání, ušlechtilý mrav, nýbrž jen a jen za vlastním prospěchem. … Příchod pak těchto nových živlů způsobil pronikavé změny v složení Českého státu: hospodářské, třídní, politické a též národnostní, jakkoli vědomě nezamýšlené."

Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 3.

[3] Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 171.

[4] Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 292.

V kapitole nazvané Souhra inovací, ze které je i tento citát, jsou uvedeny popisy vývoje jednotlivých důležitých nástrojů, doložené archeologickými nálezy.

[5] Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 173 - 174.

[6] Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 8.

[7] Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 9,10.

[8] Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 196 - 198.

[9] Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 202 - 205.

[10] Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938 - je -li to známo, autor uvádí, které právo bylo použito k založení sídla, kdo byl lokátorem a kolik lánů měla nově založená vesnice.

[11] Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 206 - 208.

[12] Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 15 - 21.

[13] Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 177 - 181.

[14] Lokačnímu urbanismu, sice převážně městskému, se podrobněji věnuje článek autorského týmu: Radová Milada, Hauserová Milena: Lokační urbanismus, Archaeologia historica 16/91, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, str. 121 - 130.

[15] Honl Ivan, Procházka Emanuel: Úvod do dějin zeměměřičství II - Středověk, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1978.

[16] Hájek z Libočan: Kronika Česká, podle originálu z roku 1541 vydal V. Flajšhans, díl IV. - Čechy královské r. 1254 - 1347, Praha, 1933, str. 47, 48.

[17] Podrobněji se vznikem města Rakovníka zabývá již několikrát zmiňovaný článek Vladislava Razíma K počátkům města Rakovníka,  který obsahuje i dvě teorie o existenci předlokačního Rakovníka.

[18] Profous Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl I - IV, Česká akademie věd a umění, 1949.

[19] Bratronice náležely k újezdu zbečenskému a s ním dostaly se k hradu Křivoklátu. Kníže Vladislav II. v letech 1140 - 1142 postoupil desátky z celé vsi panskému klášteru sv. Jiljí na Pražském hradě. Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 163.

[20] Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 163 a dále.

[21] Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 190 a dále.

[22] Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 297 a dále.

[23] Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 307 a dále.

[24] Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 343 a dále.

[25] Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 360 a dále.

[26] Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 369 a dále.

[27] Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 374 a dále.

[28] Kočka Václav: Dějiny politického okresu Kralovického, Nákladem Kralovického okresu, 1930, str. 356 a dále.

[29] Kočka Václav: Dějiny politického okresu Kralovického, Nákladem Kralovického okresu, 1930, str. 443 a dále.

[30] Razím Vladislav: K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních Čechách, Památky středních Čech 7/3, 1993, viz poznámka 31.

[31] Profous Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl I - IV, Česká akademie věd a umění, 1949.

 

23.02.2013 23:59:01
azp.peskova
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one