Zuzana Pešková
doc. Ing. arch. Ing. Ph.D.

katedra architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze
Mojzis.jpg
Stránky nabízí pohled architekta-urbanisty na středověké zakládání vesnic, proměnu našich sídel a možnosti hodnocení a ochrany historických jader obcí bez památkové ochrany v běžné urbanistické praxi.

Website has to offer view of architect-urban planner to issues of the High Middle Ages villages founding, the transformation of Czech settlements, and the evaluation and protection of historical core seat without monument protection in everyday urban practice.

     Zakládání sídel v období vrcholného středověku bylo velmi zajímavou podnikatelskou akcí, která bývala obvykle spojena s osobou tzv. lokátora. Náplň práce lokátora prezentuje dobové obrazové doplnění souhrnu pravidel pro kolonizaci Spegel der Sassen („Sachsenspiegel", Eikem von Repgow, 1220 - 1235) z let 1295 - 1365. Na vyobrazení je muž v klobouku - lokátor, kterému vrchnost předává listinu s pověřením vysazení nového sídla. V další části kresby jsou muži, kteří svými sekerami kácí stromy a staví dřevěnou konstrukci domu. Ve spodní části vyobrazení muž v klobouku - lokátor sedí před kostelem a je mu skupinou mužů se vztyčenými ukazováčky předávána další listina: lokátor se stává rychtářem a je mu kladeno na srdce, aby spravedlivě dbal v sídle o pořádek. Kresby, které jsou umístěny v textu pod sebou, však nezachycují lokátora při realizaci vysazení sídla.[1]

     V soudobé analogii lze lokátora přirovnat k developerovi, podnikateli, který je schopný investovat nemalé finanční prostředky, sehnat dostatek lidí pro osídlení nové lokality, realizovat zadaný záměr, zajistit veškeré nutné právní úpravy a čekat na zúročení svého úsilí. Stejně tak jako současné developerské projekty dosahují různých úrovní a jsou více či méně úspěšné, tak i středověké lokační podniky se ne vždy zdařily podle původního záměru a představ. Nezřídka založené sídlo zaniklo již během středověku a příčinou nutně nemusely být válečné pohromy.[2] Pokud se ovšem záměr podařil, získali na něm všichni zúčastnění. Z lokátora se stával zámožný a vážený člověk. Odměnou mu býval nejen post rychtáře, ale i svobodné lány nejlepší půdy, někdy krčma, mlýn, krám, kovárna či lázeň, od jejichž živnostníka bral úroky. Míval i zelinářskou a ovocnou zahradu, rybolov, čižbu, nižší honitbu, někde i několik selských lánů, z kterých mu nájemci platili úrok jako vrchnosti. Někdy po něm bylo dokonce nově založené sídlo pojmenováno.[3] Oproti tomu, pokud se podnik nezdařil, čekaly lokátora sankce, především finanční.[4]     

    Aktuálnost tématu poznání způsobu vyměřování sídelního útvaru je stále živou záležitostí, která má smysl i pro dnešní urbanisty. Přestože těžiště mé práce leží v porovnávání a studiu půdorysu sídel ze zorného úhlu architekta - urbanisty a hledání užitého vyměřovacího systému, který by odpovídal možné kolonizační parcelaci, nelze se vyhnout krátkému historickému úvodu[5] - nechť je považován za základní obecné shrnutí studované problematiky s důrazem na situaci v Čechách. Hlubší historický rozbor v širších souvislostech mi ostatně ani profesně nepřísluší, a může se stát výzvou pro další specialisty.

     Nejednoznačná je odpověď na otázku, zda byl lokátor současně tím, kdo vybral vhodné půdorysné schéma, s pomocí provazce rozměřil lány a vtiskl sídlu jeho urbanistický charakter, nebo zda si na tuto práci najímal odborníky, podobně jako si současní developeři najímají architekty a urbanisty.

     Královna Guta, choť Václava II., pověřila roku 1291 svého služebníka Rudlina, aby její majetek v Lysé nad Labem převedl na purkrecht. Řady lánů měl vyměřit provazcem, tak jak to při činnosti lokátorů bylo obvyklé.[6] Práce s provazcem při větších podnicích nebyla snadná a pamatovalo se na ní zvláštní odměnou. Naprostou samozřejmost použití měřičského provazce v našem prostředí dokládá vyobrazení z bible Václava IV. z let 1389 - 1410, na němž Mojžíš se svým pomocníkem pomocí provazce vymezuje hranice země zaslíbené.[7]

    Konkrétnější popis postupu lokace zachycují předpisy brněnské právní knihy „Schöffenbuch" ze 14. století. Všechny lány mají být stejné a mají se skládat jak z dobré, tak špatné půdy.[8] Lány mají být rozměřovány provazcem a pouze těm poddaným, jejichž půda je na okraji vesnice má být dáno o něco více půdy než ostatním, protože zde hrozí největší nebezpečí poškození lánů.[9]

    Jak je všeobecně literaturou uváděno, Václav Hájek z Libočan převzal do své Kroniky české (vytištěné roku 1541) měřičský spis z konce 15. nebo začátku 16. století, který obsahoval i části zápisů starých zemských desek, které shořely v roce vydání Hájkovy kroniky. Hájek u provazce zemského i lesního uvádí:"…a k tomu aby byli zvláštní ouředníci, kteří by měřili a aby měli přísahu na to obzvláště vydanou."[10]  Doplňuje i podmínku, aby měřič lesní i zemský („každý z nich") měl řetízkový provazec délkově inertní vůči vlhkosti a nerezavějící.[11]

     August Sedláček uvádí: „Zdá se, že ten, který měl práci při vysazování a jenž se potom stal rychtářem, také práci měření vykonával. Avšak lze za to míti, že kdekoli na království vysazováno, darováno nebo prodáno, potřebováno k tomu zkušeného měřiče. Jest možné, že někdy vzat i měřič z ciziny."[12]

     Poměrně rozsáhlou stať věnuje lokátorům a jejich činnosti František Graus ve svých Dějinách venkovského lidu. Pro založení vesnice si obyčejně vrchnost sjednala osobu, která se zavázala, že do jisté lhůty založí sídlo a dostala za to zvláštní výhody. Tito zakladatelé jsou nazýváni lokátory. Mezi lokátory nalézáme rychtáře (ne vždy je jednoznačné, jestli jde o rychtáře již stávající, nebo nově ustanovené pro založené sídlo), měšťany, duchovní a světské feudály. Někdy je pravděpodobné, že jeden lokátor založil i několik nových vesnic nebo měst a že provozoval zakládání nových sídel jaksi „řemeslně". Není vždy jisté, zda ve smlouvě uvedený lokátor vskutku provedl založení sám, nebo zda pak vlastní práci opět někomu svěřil. Jelikož lokace sama byla nákladnou záležitostí, spojovalo se někdy i několik lokátorů k založení sídliště. Obtížnost kolonizace vedla k tomu, že mnohdy lokátor u velkých lokací, kdy šlo o založení města nebo velké vesnice, přibíral k práci i společníky. Lokátoři bývali jak české, tak německé národnosti. K jejich povinnostem patřilo i rozměřit půdu v lány, původně patrně o stejné velikosti pro každého osedlého. Zde je však nutné vzít v úvahu i jistý vliv sociální diferenciace.[13]

     Zajímavou osobností kolonizačních podniků v Jižních Čechách - zvíkovským purkrabím Hirzem, jehož dílo patří k vrcholům českého urbanistického a kolonizačního úsilí třetí čtvrtiny 13. století a je spojeno především s Pískem, Českými Budějovicemi a Zlatou Korunou, se zabýval ve svém článku Jiří Kuthan. „Hirzo v dobovém dění nefiguruje jako člen rodové aristokracie, s níž se Přemysl Otakar II. dostal do hlubokých konfliktů, ale jako osobnost nového typu: kolonizátor, podnikatel, stavitel a organizátor královských záměrů." Potřebné zkušenosti patrně Hirzo získal při svých cestách do Pasova a Řezna, na nichž doprovázel Václava I. a později snad i Přemysla Otakara II.[14]

      „Vlastní technické vytyčování v terénu dělávali zeměměřiči podle zásad římských agrimensorů. Jejichž zkušenosti se tradovaly celý středověk a jejich poučky byly přepisovány a sdělovány z generace na generaci." píše Vilém Lorenc ve své knize o Novém Městě pražském.[15]   

     Zakládání sídel nebylo profesí. Dosavadní literatura nespecifikuje, zda lokátor osobně také vykonával technicky specializovanou činnost volby půdorysného schématu sídla a jeho vyměřování in situ. Písemné prameny však představují lokátory spíše jako podnikatele a organizátory, často pocházející z vyšších společenských vrstev. Samozřejmě nelze vyloučit případy, kdy měřičské práce vykonával lokátor sám.[16]

     Na aspekty blízkosti urbanistické struktury sídla ve vazbě na zakladatele či lokátora upozorňuje František Hoffmann. Zejména jde o velký soubor měst založených z iniciativy Přemysla Otakara II. v alpských zemích („otakarský typ měst"). O „společné ruce" lokátora lze mluvit i u některých měst vzniklých z podnětu olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku nebo pánů z Kravař.[17]

    Vyměřování bylo ve středověku zřejmě natolik rutinní záležitostí, že nebylo třeba ji více specifikovat v písemných listinách. Je tedy nasnadě pokusit se porovnat jednotlivá sídla vysazená v rámci stejné kolonizační akce a zjistit, do jaké míry se sobě podobají a zda jim byl vtisknut stejný urbanistický rukopis.

Metoda práce

    Jak již bylo prokázáno, ze situací zachycených na mapách stabilního katastru můžeme alespoň ve většině případů spolehlivě studovat půdorysy vrcholně středověké,[18] pokud přihlédneme ke skutečnostem, které mohly v rámci několikasetleté existence sídla jeho strukturu deformovat (přeměřování, dělení, sociální diferenciace, husitské války, třicetiletá válka, několik vln pustnutí, raabizace). Sledovaná byla následující kritéria: urbanistický typ, orientace ke světovým stranám, poloha vodoteče, existence a umístění kostela, přibližná velikost, pravděpodobný zakládací modul (šířka parcelního pruhu, která se v půdoryse obce nápadně opakuje)[19] a popis identifikovaného modulového systému.

     V centrální partii půdorysu sídla, která vykazuje pravidelnou parcelaci, jsou odměřeny šířky parcelních pruhů. Z naměřených dat je vybrána hodnota, která se nejčastěji opakuje, tzv. základní modul. Dále je pak porovnáván vztah ostatních odměřených číselných hodnot vůči základnímu modulu. Prověřovány jsou i delší úseky a jejich vazba na základní modul. Objevují - li se v půdoryse opakující se modulové úseky, je zřejmé, že zde existuje vyměřovací schéma. Pokud toto schéma určuje převažující část půdorysu historického jádra sídla s doloženým kolonizačním původem, lze se domnívat, že jde o systém vrcholně středověkého vyměřování. Starší půdorysy nebyly takto důsledně pravidelně organizovány. Mladší zásahy do půdorysné stopy sídla s sebou nesou většinou jiné šířkové hodnoty a vlastní modulové velikosti, které se od původního schématu odlišují.

    Touto metodou lze odhadnout, které parcelní pruhy mohou být spojeny s emfyteutickým vysazením vesnice. Navazující podrobnější archivní rešerše by jistě precizovala schémata extrahovaná na podkladě map stabilního katastru, ale svým rámcem by přesahovala účel mé práce. 


[1]Společný projekt Herzog August knihovny ve Wolfenbüttel a Univerzity aplikovaných věd Braunschweig / Wolfenbüttel  "Digitalizace kulturního dědictví - Sachsenspiegel_online": http://www.sachsenspiegel-online.de

[2] Klasickým příkladem vesnice, jejíž příčinou postupného zániku byl nedostatek vody, je Svídna u Slaného.

(Zdeněk SMETÁNKA: Život středověké vesnice - Zaniklá Svídna, Academia, Praha 1988.)

[3] J.V.ŠIMÁK: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, vydal Jan Laichter, Praha, 1938.

[4] František GRAUS: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské II. Dějiny venkovského lidu od poloviny 13. století do roku 1419, Nakladatelství československé akademie věd, Praha, 1957, str. 91.

[5] Za cenné rady, podněty a připomínky děkuji prof. J. Žemličkovi.

[6] Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars II., annorum 1253 - 1310, ed. J. Emler, Pragae, 1882 (dále jen RBM II.), č. 1534, str. 661.

[7] Podrobnějšímu rozboru se věnuje J. Klápště. Jan KLÁPŠTĚ: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, str. 230, 232. Josef KRÁSA: Rukopisy Václava IV., Odeon, Praha, 1974.

[8] Miroslav FLODR: Právní kniha města Brna z poloviny 14. Století I/Úvod a edice, Blok, Brno, 1990, §479, str. 307.

[9] Tamtéž, §213, str. 220.

[10] Václav HÁJEK Z LIBOČAN: Kronika česká, podle originálu z roku 1541 vydal V. Flajšhans, IV. - Čechy královské r. 1254 - 1347, v Praze nákladem české akademie věd a umění, 1933, str. 47.

[11] Tamtéž, str. 48. Hodnověrností měřičských údajů uváděných v Hájkově kronice se zabývá mj. článek Josefa KŘIVKY: O původu lánů a hustotě setí v kronice Hájkově, Československý časopis historický, č. 5, ročník XIX., 1971, str. 726 - 733. Kde za pomoci rozboru známých dobových pramenů dospívá k závěru, že Hájkem uváděné hodnoty odpovídají skutečnosti, zatímco jeho komentáře nikoli.

[12] August SEDLÁČEK: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Česká akademie věd a umění, Praha, 1923, str. 283-4.

[13] František GRAUS: Dějiny venkovského lidu v Čechách …, str. 87 - 91.

[14] Jiří KUTHAN: Zvíkovský purkrabí Hirzo - příspěvek k dějinám kolonizace Jižních Čech, Československý časopis historický, č. 5, ročník XIX., 1971, str. 711 - 724. M. Hauserová se se svými studenty více či méně úspěšně pokoušela o nalezení modulového systému u skupiny vesnic vysazených kolonizační činností kláštera Zlaté Koruny.

[15] Vilém LORENC: Nové Město pražské, SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1973.

[16] Milada RADOVÁ - Milena HAUSEROVÁ: Lokační urbanismus, Archaeologia historica 16, 1991, str. 126.

John. H. MUNDY: Evropa vrcholného středověku 1150 - 1300, Vyšehrad, Praha, 2008, str. 100.

 

[17] František Hoffmann: Středověké město v Čechách a na Moravě, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2009, str. 157.

[18] Karel KUČA: Chlumecko - Novobydžovsko. Historie a architektonické památky Pocidliní 1,2, Společnost ochránců památek ve východních Čechách, Hradec Králové, 1995, str. 83.

Jak poznamenává Robert Fossier „Venkovský svět byl světem venkoncem soudržným a těšil se vcelku stabilitě, kterou města nepoznala." (Robert FOSSIER: Půda, kapitola v Jacques Le GOFF - Jean - Claude SCHMITT: Encyklopedie středověku, Vyšehrad, Praha, 2008, str. 573.) Zejména u vesnických půdorysů se potvrzují předpoklady opravňující použití map stabilního katastru ke studiu možných vyměřovacích soustav.

[19] Jiří ŠKABRADA - Zuzana PEŠKOVÁ: K možnostem identifikace středověkého vyměřování vesnic v českých zemích, Dějiny věd a techniky XXXIX (2006), 3, str. 163 - 177.

 

24.02.2013 11:06:10
azp.peskova
1
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one